Návrhy na změnu zákona

Doručování proostřednictvím poskytovatele poštovních služeb je propracováno a řešeno v judikátech po desítky let. V doručení datovou schránkou je teď už taky jasno. Zbývá ovšem email, který se k doručování užívá velmi často, ale není sám o sobě průkazný, ani neexistují zákonná pravidla upravující podrobnosti jeho použití.

Nejvyšší soud nedávno přišel se zajímavými závěry ohledně doručení emailu.

Jednalo se o email odeslaný předsedovi družstva. Předseda namítal, že email mu nebyl doručen, protože v době dodání do emailové schránky měl předseda dovolenou. V první řadě soudy se vyjádřily, že předseda nemá nikdy „dovolenou“, takže tato výmluva je lichá. Jde o výkon funkce, která trvá nepřetržitě 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu. Povinností statutára se nelze dočasně zprostit.

Krajský soud v Ostravě – vycházeje z komentářové literatury a judikatury Nejvyššího soudu – konstatoval, že české právo je založeno na teorii dojití, podle které účinky právního jednání nastávají v okamžiku, kdy projev vůle nepřítomné osobě dojde, tj. kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta tak, že tento má možnost se s obsahem projevené vůle kdykoliv seznámit.

Adresát hmotněprávního jednání doručovaného elektronicky má možnost se s tímto jednáním seznámit pouhým otevřením e-mailové schránky, což je možné kdekoliv, kde má k dispozici výpočetní techniku a internet. K argumentaci žalobce soud uvedl, že skutečnost, že adresát právního jednání nemá důvod otevřít e-mailovou schránku proto, že „čerpá dovolenou“, příp. že žádnou korespondenci neočekává, nelze považovat za objektivní překážku dojití. Není rovněž podstatné, zda žalobce byl nebo nebyl povinen svou e-mailovou schránku otevřít. Významné je, že tuto možnost objektivně měl.

Soud tak uzavřel, že žalobci bylo Oznámení doručeno řádně a včas prostřednictvím e-mailové komunikace dne 29. 10. 2021, resp. dne 1. 11. 2021, a žalobu zamítl. Judikát byl potvrzen Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím. Nejvyšší soud pak ohledně užití emailové schránky upřesnil:

Tato skutečnost je již obsažena v občanském zákoníku. Nikdy mne nenapadlo, že o tak triviální záležitosti by měl rozhodovat Nejvyšší soud. Ale stalo se – kvůli mizené a amatérské práci soudů nižších stupňů. Podívejme se na judikát NS 22 Cdo 1373/2024 ze dne 28.05.2024. Nej­vyšší soud tím překonal dva vadné rozsudky – okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze.

Okresní soud zamítl žalobu na právo cesty přes cizí pozemek ze zcela absurdního důvodu – protože prý vlastnici jednotky nikdo (dnes) nebrání v přístupu. Soudce zcela ignoroval skutečnost, že právo cesty se zřizuje – jde tedy o konstitutivní rozhodnutí soudu – bez ohledu na to, zda mezi vlastníkem panující nemovitosti a vlastníkem služebného pozemku existují nějaké vzájemné spory ohledně práva cesty.

Ještě o stupeň pitomější argumentaci zvolil Krajský soud v Praze, který zamítl zřízení práva cesty s tím, že prý jednotka není věc nemovitá. (Samozřejmě že jednotka je věc nemovitá, viz § 1159! Hlupáci v talárech neznají zákon …)

Nejvyšší soud to tedy musel vysvětlit jako malým dětem, i s citací § 1159. Zajímavým závěrem NS je, že rozhodnutí v záležitosti žaloby jednoho z vlastníků jednotek nemá žádné účinky pro vlastníky ostatních jednotek. Právo cesty bude tedy zřízeno pouze ve prospěch jednotky žalobkyně, aniž by došlo k úpravě práv týkajících se dalších jednotek v témže domě. Nejde totiž o spoluvlastnický nárok (což plyne právě z toho, že jednotka = samostatná věc nemovitá.)

SVJ je osobou s omezenou svéprávností (právní způsobilostí). Jak víme z 2012/89/§245, pokud by se orgán SVJ pokusil rozhodovat v záležitosti, ve které není způsobilý rozhodovat, pak se vůbec nejedná o rozhodnutí orgánu právnické osoby. Soud je povinen vyslovit, že o rozhodnutí orgánu nejde.

Podle rozhodnutí MS v Praze sp.zn. 65 Cm 99/2023 ze dne 3.10.2023, ve které soud uvedl, že jelikož shromáždění SVJ nemá působnost schvalovat dohody o určení společné části sloužící k výlučnému užívání vlastníkem jednotky, je usnesení přijaté pod bodem 4. pořadu jednání podle § 245 o. z. nicotné (hledí se na ně, jako by nebylo přijato).
V případě, že se na takové nicotné hledí, jako by nebylo přijato, tak vlastník nemá důvod soudně napadnout takové usnesení. Pokud ale orgán spolku jedná podle nicotného usnesení, tak jakou možnost obr

V jiné disusi se opět objevila zmínka o protiústavním judikátu Nejvyššího soudu 22 Cdo 1511/2019. Už jsem zde vícekrát uvedl, že tento judikát je vadný a obsahuje protizákonná tvrzení. Hlupáci v talárech[1] Havlík, Králík a Spáčil spáchali tyto školácké chyby:

• Hloupí soudci: „Pro závěr, které části domu jsou společné, je významný zejména účel jejich užívání …“

(1) V tom případě hydroizolační vrstva ploché střechy pod prostorem „terasy“ je nepochybně společná, protože je určena ke společnému užívání: chrání totiž celou budovu před vnikáním srážkové vody[2]. Chrání samozřejmě i všechny byty, protože srážková voda by je okamžitě poškodila a znemožnila by bydlení (vlhkost, plísně …). Hloupí soudci ovšem tvrdili opak: že prý střecha není společnou částí. Chybu spáchal již soud prvního stupně (obvodní soud), „… který žalovanému uložil provést opravu hydroizolace terasy bytové jednotky“, aniž by soudci pochopili, že terasa žádnou hydroizolaci nemá[3]. Hydroizolace je součástí střechy domu pod „terasou“.

• Hloupí soudci: „Pro závěr, které části domu jsou společné, je významný zejména (…) jejich určení v prohlášení vlastníka budovy … “

(2) Soudci porušili zákon. Podle 1994/72/§2/g platí, že společnými částmi domu části domu určené pro společné užívání, zejména základy, střecha, "…). Z uvedeného plyne, že plochá střecha (včetně hydroizolační vrstvy) je nepochybně společnou částí, protože je určená ke společnému užívání. Pokud by prohlášení vlastníka budovy obsahovalo něco jiného, pak je tato část neplatná pro rozpor se zákonem. To platí pro celou skladbu střechy, včetně hydroizolace pod povrchem. Hydroizolace je samozřejmě vždy společná a je nezbytná pro zachování celé budovy a jejích funkcí.

• Hloupí soudci: „Vždy proto záleží na tom, zda prohlášení vlastníka budovy balkóny, lodžie či okna vymezí jako součást jednotky …“

(3) Hloupí soudci opsali protizákonný nesmysl z jiného vadného judikátu. Podle 1994/72/§2/h platí, že jednotkou je byt nebo nebytový prostor (…). Rovněž podle 1994/72/§2/b platí, že bytem je místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Terasy, lodžie ani balkony však nejsou ani místnostmi, ani souborem místností, ani nejsou určeny k bydlení. Z uvedeného plyne, že balkon, terasa, ani lodžie nemůže nikdy být vymezena jako součást jednotky(1994) – zákon to nepřipouští. Hloupí soudci neznají zákon a činí protizákonné závěry.

• Hloupí soudci: „[V] projednávané věci byla předmětná terasa smlouvou o výstavbě ve znění jejího dodatku vymezena jako příslušenství bytu, jehož je žalovaný vlastníkem. Závěr odvolacího soudu, že terasa není součástí společných částí domu, nýbrž přináleží k jednotce, je proto správný.“

(4) Hloupí soudci jsou právní analfabeti. Podle 1964/40/§121/2 platilo, že „příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány“. Tato definice neobsahuje ani slovo o tom kdo je VLASTNÍKEM příslušenství bytu. Je tedy naprosto vadný závěr soudů, že by označení terasy za „příslušenství bytu“ mělo snad nějak určovat vlastnický vztah. Určuje pouze užívací právo k tomuto příslušenství[4]. Stačilo pouze přečíst si starý občanský zákoník. Zabednění hlupáci soudci to však neudělali[5].

Pokud je v prohlášení zmíněna pouze „terasa“ bez bližších podrobností, pak se tím míní pouze prostor terasy, tedy prázdno plné vzduchu. Tento prostor se – podle prohlášení vlastníka budovy – samozřejmě mohl stát společnou částí domu výlučně užívanou vlastníkem jediné jednotky, pokud by byl v prohlášení označen jako „společná část budovy, která bude společná vlastníkům jen některých jednotek“ (1994/72/§4/2/c). Totéž mohlo být v prohlášení uvedeno o zábradlí a pochůzné vrstvě (dlažbě). Nic takového však v prohlášení vlastníka budovy uvedeno není.

Závěr: Soudci nejen že neznají zákon, ale neumějí ani myslet. Závěry soudu jsou contra legem (v rozporu s právem)[6], aniž by se Havlík, Králík a Spáčil pokusili jakkoliv vysvětlit svá svévolná a nelogická rozhodnutí. Tyto jejich školácké chyby vznikly bezmyšlenkovitým OPISOVÁNÍM dřívějších vadných judikátů. A i zde se čas od času najde některý hlupák, který vytahuje na světlo odstrašující a protiústavní právní paskvil 22 Cdo 1511/2019.

Justitianus

Píše se zde, že prohlášení vlastníka jsou založena ve veřejném rejstříku. Podívala jsem se na několik domů se shodným výsledkem: nejsou tam. Mohla to být náhoda.

Prosím o několik domů s prohlášením vlastníka založeným ve veřejném rejstříku. Nejlépe u Krajského soudu v Ostravě, to ale není podstatné. Děkuji.

Dlouhodobé bezproblémové fungování DPP bylo narušeno Zdražovacím balíčkem č. 349/2023 Sb. s hrozbou zdaňovat sociální a zdravotní daní DPP.

Zdražovací balíček byl ale prakticky nerealizovatelný a tak přišla úprava zákonem č. 163/2024 Sb..

Tato úprava je také velmi problematická, stát na ni není připraven, a tak se v pátek 22.11.2024 schválil ve třetím čtení ST 743.

Prakticky to znamená, že DPP budou fungovat jako před Zdražovacím balíčkem s tím, že DPP se musí měsíčně hlásit, aby stát věděl. Holt snižování administrativní náročnosti, které hlásá každá vláda.

Justitianus napsal:
Okna jsou společná, jako ostatně vše, co původní vlastník nevyčlenil jako vlastnictví vlastníků jednotek.

Dovolím si s tímto názorem polemizovat. Původní vlastník v prohlášení nevyčleňuje „vlastnictví vlastníků jednotek“, ale „společné části“. A pokud tyto společné části nevymezí nebo vymezí neurčitě nebo dokonce v rozporu se zákonem, použije se zákonná úprava (spolu s NV).

Z důvodové zprávy NV č. 366/2013 Sb. a NOZ:

www.seznamzpravy.cz/…lionu-264820

20.11.2024, 5:00 – Čekala jsem, kdy to praskne, říká advokátka. Lidem u ní zmizelo 153 milionů

(Dnes už bývalá advokátka Hana Suková je od září 2022 stíhána za zpronevěru a podvod)

Seznam Zprávy se podařilo mluvit s adv. Hanou Sukovou (neplést s tenistkou), hlavní postavou obřího skandálu spojeného se zpronevěrou peněz uložených v advokátní úschově při prodeji bytů. Kvůli jejímu případu bude Sněmovna jednat o zpřísnění zákona.

Působnost shromáždění vlastníků je vymezena v § 1208 o. z., který předně obsahuje výčet záležitostí, o nichž přísluší rozhodovat výhradně shromáždění [§ 1208 písm. a) až h) o. z.]. Vedle těchto případů rozhoduje shromáždění i o záležitostech, o nichž tak určí stanovy společenství [§ 1208 písm. i) o. z.], a v jiných záležitostech, jestliže si je k rozhodnutí vyhradí [§ 1208 písm. i) in fine o. z.]. Citované ustanovení přitom neupravuje způsob, jak má shromáždění postupovat, chce-li si vyhradit k rozhodnutí jiné záležitosti podle § 1208 písm. i) in fine o. z.