Chyby soudců: 22 Cdo 1511/2019, vadný judikát NS, recyklováno hlupákem
V jiné disusi se opět objevila zmínka o protiústavním judikátu Nejvyššího soudu 22 Cdo 1511/2019. Už jsem zde vícekrát uvedl, že tento judikát je vadný a obsahuje protizákonná tvrzení. Hlupáci v talárech[1] Havlík, Králík a Spáčil spáchali tyto školácké chyby:
- Hloupí soudci: „Pro závěr, které části domu jsou společné, je významný zejména účel jejich užívání …“
(1) V tom případě hydroizolační vrstva ploché střechy pod prostorem „terasy“ je nepochybně společná, protože je určena ke společnému užívání: chrání totiž celou budovu před vnikáním srážkové vody[2]. Chrání samozřejmě i všechny byty, protože srážková voda by je okamžitě poškodila a znemožnila by bydlení (vlhkost, plísně …). Hloupí soudci ovšem tvrdili opak: že prý střecha není společnou částí. Chybu spáchal již soud prvního stupně (obvodní soud), „… který žalovanému uložil provést opravu hydroizolace terasy bytové jednotky“, aniž by soudci pochopili, že terasa žádnou hydroizolaci nemá[3]. Hydroizolace je součástí střechy domu pod „terasou“.
- Hloupí soudci: „Pro závěr, které části domu jsou společné, je významný zejména (…) jejich určení v prohlášení vlastníka budovy … “
(2) Soudci porušili zákon. Podle 1994/72/§2/g platí, že společnými částmi domu části domu určené pro společné užívání, zejména základy, střecha, "…). Z uvedeného plyne, že plochá střecha (včetně hydroizolační vrstvy) je nepochybně společnou částí, protože je určená ke společnému užívání. Pokud by prohlášení vlastníka budovy obsahovalo něco jiného, pak je tato část neplatná pro rozpor se zákonem. To platí pro celou skladbu střechy, včetně hydroizolace pod povrchem. Hydroizolace je samozřejmě vždy společná a je nezbytná pro zachování celé budovy a jejích funkcí.
- Hloupí soudci: „Vždy proto záleží na tom, zda prohlášení vlastníka budovy balkóny, lodžie či okna vymezí jako součást jednotky …“
(3) Hloupí soudci opsali protizákonný nesmysl z jiného vadného judikátu. Podle 1994/72/§2/h platí, že jednotkou je byt nebo nebytový prostor (…). Rovněž podle 1994/72/§2/b platí, že bytem je místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Terasy, lodžie ani balkony však nejsou ani místnostmi, ani souborem místností, ani nejsou určeny k bydlení. Z uvedeného plyne, že balkon, terasa, ani lodžie nemůže nikdy být vymezena jako součást jednotky(1994) – zákon to nepřipouští. Hloupí soudci neznají zákon a činí protizákonné závěry.
- Hloupí soudci: „[V] projednávané věci byla předmětná terasa smlouvou o výstavbě ve znění jejího dodatku vymezena jako příslušenství bytu, jehož je žalovaný vlastníkem. Závěr odvolacího soudu, že terasa není součástí společných částí domu, nýbrž přináleží k jednotce, je proto správný.“
(4) Hloupí soudci jsou právní analfabeti. Podle 1964/40/§121/2 platilo, že „příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány“. Tato definice neobsahuje ani slovo o tom kdo je VLASTNÍKEM příslušenství bytu. Je tedy naprosto vadný závěr soudů, že by označení terasy za „příslušenství bytu“ mělo snad nějak určovat vlastnický vztah. Určuje pouze užívací právo k tomuto příslušenství[4]. Stačilo pouze přečíst si starý občanský zákoník. Zabednění hlupáci soudci to však neudělali[5].
Pokud je v prohlášení zmíněna pouze „terasa“ bez bližších podrobností, pak se tím míní pouze prostor terasy, tedy prázdno plné vzduchu. Tento prostor se – podle prohlášení vlastníka budovy – samozřejmě mohl stát společnou částí domu výlučně užívanou vlastníkem jediné jednotky, pokud by byl v prohlášení označen jako „společná část budovy, která bude společná vlastníkům jen některých jednotek“ (1994/72/§4/2/c). Totéž mohlo být v prohlášení uvedeno o zábradlí a pochůzné vrstvě (dlažbě). Nic takového však v prohlášení vlastníka budovy uvedeno není.
Závěr: Soudci nejen že neznají zákon, ale neumějí ani myslet. Závěry soudu jsou contra legem (v rozporu s právem)[6], aniž by se Havlík, Králík a Spáčil pokusili jakkoliv vysvětlit svá svévolná a nelogická rozhodnutí. Tyto jejich školácké chyby vznikly bezmyšlenkovitým OPISOVÁNÍM dřívějších vadných judikátů. A i zde se čas od času najde některý hlupák, který vytahuje na světlo odstrašující a protiústavní právní paskvil 22 Cdo 1511/2019.
Justitianus
Poznámka [1]: Jsem zde občas kritizován, protože dávám najevo, že jsem chytřejší a rozumím právu lépe, než někteří soudci. Opravdu – není žádný problém být chytřejší než TITO soudci.
Poznámka [2]: Již v rozsudku 25 Cdo 770/98 Nejvyšší soud vyložil, že „podle § 120 odst. 1 [starého] obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými.“ Hydroizolace je funkčně i stavebně klíčovou součástí ploché střechy budovy. Nemůže být od střechy oddělena, aniž by se tím střecha (i celá budova) znehodnotila. Hydroizolační vrstva střechy tedy je součástí střechy. Není součástí „terasy“ (ať už je tou tajemnou „terasou“ míněno cokoliv).
Poznámka [3]: Postačí představit si stav, kdy by na místě nebyla žádná „terasa“ zřízena. Na tomto místě je nepochybně plochá střecha domu, i se svou hydroizolací, oplechováním a se všemi technologickými vrstvami které jsou nutnou součástí každého střešního pláště. Teprve nad touto (společnou) střechou je „terasa“, která snad vznikla položením svrchní pochůzné vrstvy (dlažby) nad společným střešním pláštěm; dále bylo přidáno zábradlí a dveře z bytu do prostoru „terasy“. Nic z toho nemá žádnou souvislost s hydroizolací střechy.
Poznámka [4]: Vždyť příslušenstvím bytů bývají kromě teras, balkonů a lodžií i výtahy, prádelny, sušárny, kočárnárny, kolárny, sklepní kóje, parkovací stání, předzahrádky. Nikdo (kromě hloupých soudců) se neodvažuje tvrdit, že nájemce či vlastník bytu se pouhým užíváním příslušenství bytu stává vlastníkem tohoto příslušenství. Absurdní tvrzení soudců o jakémsi „automatickém vyvlastnění“ příslušenství bytu je v rozporu s Ústavou a vyžadovalo by péči doktora Chocholouška.
Poznámka [5]: Naprosté nepochopení pojmu „příslušenství bytu“ ukázali již soudci Ferák, Müllerová a Mikláš v rozsudku 26 Cdo 2340/99, takže tato ostudná a protizákonná pitomost vesele žije, a je v českých soudních síních dokola opisována hloupými soudci – už čtvrt století.
Poznámka [6]: Jak konstatoval rozšířený senát NSS v rozsudku 5 As 154/2016‑62, „možnost výkladu contra legem, tj. v rozporu s výslovným zněním právního předpisu (aniž by takový závěr byl textem vykládaných ustanovení (…) umožněn, připadá v úvahu pouze výjimečně, např. v případě nutnosti zaplnění mezery v právu nebo naopak teleologické redukce (…), a to výlučně v případech, kdy si takový aplikační postup vyžaduje důležitý důvod vyplývající z ústavního pořádku“. Důležitý důvod dosahující ústavněprávní relevance však v posuzované věci chybí, a hlupáci soudci ani existenci takového důvodu netvrdili.
Stejné protiústavní nesmysly jako senát 22 mají v hlavě i popletené soudkyně senátu 26. A to dokonce ještě v roce 2024!
Soudkyně Dýšková, Brzobohatá a Jackwerthová tupě opsaly z judikátu 22 Cdo 1511/2019 tuto kravinu do usnesení 26 Cdo 1857/2023 ze dne 20.05.2024:
- Dýšková, Brzobohatá a Jackwerthová: „12. S přihlédnutím k dovolacím námitkám pokládá dovolací soud za potřebné uvést, že závěr odvolacího soudu, podle něhož lze platnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek zkoumat jen v řízení zahájeném k návrhu podle § 1209 odst. 1 o. z., je v souladu s ustálenou judikaturou …“
Holky opsaly nesmysl z některého staršího judikátu. Otázka je proč ten nesmysl opisovaly, když vzápětí – v odstavci 17 – jej zase popřely. Nejde-li o důležitou záležitost podle § 1209, k přezkumu lze samozřejmě přikročit i na základě § 245, případně § 258 až 26O.
Ve sporu šlo o stavební úpravu lodžie. Dovolatelé (vlastníci bytů) argumentovali (nesprávně), že lodžie jsou příslušenstvím jejich bytů a tudíž jejich výlučným vlastnictvím, a SVJ proto o nich nemůže rozhodovat.
- Dýšková, Brzobohatá a Jackwerthová: „20. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby s ohledem na námitky dovolatelů nejprve spolehlivě posoudil, zda lodžie přiléhající k jejich bytu je jeho příslušenstvím, a tudíž jejich výlučným vlastnictvím, či zda je společnou částí domu. V návaznosti na takto přijatý závěr poté zhodnotí, zda shromáždění Společenství všemi napadenými usneseními rozhodovalo v rámci své působnosti svěřené mu stanovami a zákonem.“
Hloupé soudkyně zde opět opsaly nesmysly, protože neznají právní úpravu: Podle 1964/40/§121/2 platilo, že [p]říslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Ze skutečnosti, že lodžie je označena v prohlášení jako „příslušenství bytu“ lze usoudit pouze to, že je určena k tomu, aby byla s bytem užívána. Pouhé příslušenství bytu však NENÍ ve vlastnictví vlastníka bytu, takže lodžie je bezpochyby společná.
Kdyby totiž původní vlastník měl v úmyslu „věnovat“ lodžii vlastníkovi konkrétní jednotky, byl by musel tuto lodžii uvést jako věc vedlejší u vlastníka věci hlavní[1] podle §121/1. Podle 1964/40/§121/1 totiž platilo, že [p]říslušenstvím věci jsou věci, KTERÉ NÁLEŽEJÍ VLASTNÍKU VĚCI HLAVNÍ a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Definice příslušenství věci (se stejným obsahem) je dnes součástí NOZ (§ 510/1).
Vidíme zde neznalost práva, neschopnost myslet a podvádění při opisování, stejně jako u trojice soudců zmíněných v úvodním příspěvku. Soudkyně opisovaly, a zas opsaly nějaký totální nesmysl! Nemohly by si ty dámy konečně udělat jasno v tom co je příslušenství věci a co je příslušenství bytu? Pro začátek by stačilo půjčit si někde výtisk občanského zákoníku z roku 1964 a přečíst si ustanovení § 121.
Justitianus
Poznámka [1]: Původní vlastník měl ještě další možnost, jak přenechat lodžii do výlučného užívání vlastníkům bytů, ze kterých je na lodžie přístup. Mohl všechny lodžie označit v prohlášení vlastníka budovy za „společnou část domu, která je společná vlastníkům jen některých jednotek“ (1994/72/§4/2/c).
(3) Hloupí soudci opsali protizákonný nesmysl z jiného vadného judikátu. Podle 1994/72/§2 platí, že jednotkou je byt nebo nebytový prostor (…) a dále platí, že bytem je místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Terasy, lodžie ani balkony však nejsou ani místnostmi, ani souborem místností, ani nejsou určeny k bydlení. Z uvedeného plyne, že balkon, terasa, ani lodžie nemůže nikdy být vymezena jako součást jednotky (1994) – zákon to nepřipouští. Pokud snad prohlášení uvádí hydroizolaci ploché střechy pod prostorem „terasy“ jako vlastnictví jediného vlastníka jednotky, pak je tato část vadná pro rozpor se zákonem, tedy neplatná. Soudci neznají zákon.
Soudci nejsou hloupí. Hloupí je ten, kdo nechápe souvislost.
§ 121 (1) Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. (2) Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.
- §§§ (bez ověření): „Soudci nejsou hloupí. Hloupí je ten, kdo nechápe souvislost.“
Jakou souvislost? Souvislost ČEHO s ČÍM? Vy buď neumíte číst, nebo nechápete ani to, co jste si přečetla, nebo se neumíte vyjádřit srozumitelně.
☀ Soudci se vůbec nezmínili o tom, že by snad terasa byla v prohlášení označena jako „příslušenství věci“ podle 1964/40/§121/1. Protože nic takového nebylo v prohlášení uvedeno. Podle občanského zákoníku 40/1964 Sb. byt nebyl (a ani dnes není) věcí. Vaše zmínka o „příslušenství věci“ je tedy nepřípadná. Jak už jsem zde podrobně zdůvodnil, terasa nemůže nikdy být součástí bytu, ani součástí jednotky. Vy na tom něčemu nerozumíte?
☀ Soudci prohlásili – cituji: „… v projednávané věci byla předmětná terasa smlouvou o výstavbě ve znění jejího dodatku vymezena jako příslušenství bytu …“. Ano, soudci zmínili pouze „příslušenství bytu“ podle 1964/40/§121/2, což bylo takto uvedeno v prohlášení, a já jsem to zde přece citoval.
Označení věci jako „příslušenství bytu“ neříká naprosto nic o vlastnictví tohoto příslušenství.
Označení věci jako „příslušenství bytu“ neříká naprosto nic o vlastnictví tohoto příslušenství.
Označení věci jako „příslušenství bytu“ neříká naprosto nic o vlastnictví tohoto příslušenství.
Označení věci jako „příslušenství bytu“ neříká naprosto nic o vlastnictví tohoto příslušenství.
Kolikrát Vám to mám zopakovat, než tuto jednoduchou větu pochopíte? Ovšem oslové čeští soudci tuto větu nechápou dodnes, takže jste v dobré společnosti.
Justitianus
- $$$ (bez ověření): „Stačí si přečíst uvedené paragrafy a jned víte komu patří terasa.“
Ano, terasa je v souladu s prohlášením společná. Jsem rád, že se mnou plně souhlasíte.
- Není totiž v prohlášení označena jako „součást jednotky“ (a ani nemůže být, protože ZoVB takové řešení vylučuje). Byt (jednotka1994) přece plní funkce bydlení i bez jakékoliv terasy.
- Terasa není v prohlášení označena ani jako věcné příslušenství jednotky. K tomu by ovšem muselo jít o příslušenství fakticky oddělitelné od věci hlavní, které je schopné samostatné existence (jako např. automobil + zimní sada pneumatik). V prohlášení však chybí jakýkoliv popis toho, co je považováno za „terasu“, z čeho se skládá, a zda toto „něco“ lze od společných částí oddělit.
- Terasa je v prohlášení označena pouze za „příslušenství bytu“. Podle 1964/40/§121/2 platí, že příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Terasa užívána „s bytem“ není (nemůže být) zároveň součástí tohoto bytu. Podle 1994/72/§2/c platí, že příslušenství bytu nemůže být ani nebytovým prostorem. Nejde tedy ani o byt (jeho součást), ani o nebytový prostor; zbývá tedy jediný závěr, že se jedná o společnou čast domu. Nic jiného už v domě není.
Tato otázka nás ale vůbec nezajímá! Ve sporu přece nešlo o jakousi tajemnou „terasu“.
Zjevně Vám ušlo, že judikát řešil vlastnictví hydroizolační
vrstvy střechy, a tato vrstva není součástí jakési „terasy“.
Už jsem dříve napsal, že nerozumíte tomu, co čtete. Chcete-li se za
každou cenu dál bavit o jakési tajemné „terase“, napřed definujte co
to je, kde to je, a vyjmenujte z čeho se to skládá[2]. Jinak není zřejmé
o čem se vlastně zde chcete bavit.
☀ Tvrdíte-li, že terasa je prázdný prostor, pak hydroizolační vrstva, která je součástí společné střechy budovy, určitě NENÍ součástí terasy.
☀ Tvrdíte-li, že terasa se skládá z hmotných stavebních konstrukcí, pak hydroizolační vrstva, která je součástí společné střechy budovy, určitě NENÍ součástí terasy.
➡️ V obou případech docházíte k totožnému závěru ohledně vlastnictví hydroizolace: je samozřejmě společná. Z tohoto hlediska je otázka vlastnictví jakési „terasy“ naprosto bezvýznamná.
Prokázal jsem, že soudci jsou nemyslící hlupáci.
Justitianus
Poznámka [1]: Ohledně pojmu „příslušenství bytu“ není 22 Cdo 1511/2019 první školáckou chybou hloupých českých soudců: viz protiústavní nesmysly, které napsali soudci Ferák, Korecká a Dušek v judikátu 26 Cdo 2195/2003. Bezmyšlenkovitým opisováním se tento zjevný nesmysl propasíroval až do současnosti.
Poznámka [2]: Pokud chcete uvažovat o „terase“ jako o samostatném předmětu vlastnických vztahů, musela byste přesně definovat hranici mezi „terasou“ a ostatními (zpravidla společnými) částmi domu. Bez přesného určení této hranice zůstává pojem „terasa“ neurčitý (a zahrnuje v sobě nejspíše jen prázdný prostor s právem jej výlučně užívat).
Jenže terasa není střecha, takže pokud někdo považuje judikát Závodný, tak bude muset projudikovat změnu … Můj názor.
Do té doby, jakkoliv se může judikát jevit zastaralým, překonaným, holt asi těžko lze vyčítat nižším soudům jeho opisování, Zejména pokud advokát nějaké strany že je na něm bude otáčet.
Anebo se pletu?
Judikáty nejsou zastaralý, soudí se podle nich o zák. 72/1994 Sb. stejně od r. 2002. Ten zákon, ani starý občanský zákoník se nikdy nezměnil, a tom to celé je. Co občanům bylo jednou přiznáno, to jim v demokratickém státu nikdo nevezme. Udělají nové zákony, ale platí stejně jak staré, tak nové.
Vaše pojetí práva je značně svérázné.
Dojde-li ke zrušení právního předpisu, tak přestává být platný. Tedy, je-li starý právní předpis zrušen a nahrazen novým, tak platí pouze ten nový (vyjma případu, že by nový určitou část starého ustanovil i nadále platnou).
Je zásadní omyl, myslet si, že, co občanům bylo jednou přiznáno, to jim v demokratickém státě nikdo nevezme.
Judikáty se neruší, ale jednotlivý judikát se může stát zastaralým. A to i po poměrné krátké době, např. během dvou let – viz http://bozppo-neu.cz/….
Na závěr jedna poznámka. Judikát je v českém právu obecně nezávazný. Takže neplatí, že soud se musí vždy judikátem řídit.
- „Vaše pojetí práva je značně svérázné. Dojde-li ke zrušení právního předpisu, tak přestává být platný.“
To je sice pravda, ale zapomněl jste dodat, že účinky zrušeného predpisu mohou trvat i nadále. Smluvní vztahy vzniklé za účinnosti zrušeného předpisu se i nadále posuzují podle tohoto předpisu. Příklad:
- Jestliže prohlášení vlastníka budovy bylo vloženo do katastru před dnem 01.01.2014, pak pojem „příslušenství bytu“ musí být i dnes vyložen podle § 121/2 starého občanského zákoníku 40/1964 Sb..
- Například patrové vlastnictví (Stockwerkeigentum) bylo zrušeno v roce 1844, ale v katastru jsou a budou i nadále zapsány domy, rozdělené na patra podle Obecného zákoníku občanského ABGB z roku 1811.
- Zákon o vlastnictví bytů byl bez náhrady zrušen ke dni 01.01.2014, ale jednotky(1994) vzniklé podle tohoto zákona trvají samozřejmě dál. Soudy by měly i nadále postupovat podle ZoVB při posuzování obsahu prohlášení podle ZoVB a při rozhodování o tom, zda určitá část domu (např. terasa) je či není společná.
Justitianus
Ano, to máte zcela pravdu. Ale já jsem odpovídal na příspěvek, v kterém bylo uvedeno: „Udělají nové zákony, ale platí stejně jak staré, tak nové.“ V příspěvku, jakož i v mé odpovědi nebyly řešeny účinky, ale PLATNOST. Uvedená informace je zcela nepravdivá, neboť zrušený právní předpis je NEPLATNÝ.
Souhlasím s Tomášem Neugebauerem, že náš právní systém by neměl být uplatňován jako judikatorní (používání judikátu jako precedens pro rozhodování soudů). Tak jsem to pochopil z vyjádření ex-poslance KSČ (KSČM) Vojtěcha Filipa.
Já jsem nic takového nenapsal! Ano, v českém právu se používají judikáty k rozhodnutí soudů. To však neznamená, že jsou obecně právně závazné (právně vymahatelné). V českém právu nejsou pramenem práva (u nás neplatí angloamerický právní systém). Jsou pouze doporučením, jak rozhodovat v podobných případech.
Soud může dokonce odmítnout právní názor Ústavního soudu. Ústavní soud to za stanovených podmínek připouští a uvádí, že v tomto případě by se nejednalo o porušení Ústavy ČR.
Judikáty jsou vhodným nástrojem dotváření práva, neboť zvyšují předvídatelnost soudního rozhodování. V žádném případě to však neznamená, že by soud nemohl rozhodnou jinak. Soudy jsou u nás nezávislé. To platí i ve vztahu nižších soudů vůči vyšším soudům.
- Ooo (bez ověření): „Jenže terasa není střecha …“
Přesně tak: Terasa není střecha. Ale k tomu byste musel znát definici „terasy“ a definici „střechy“, abyste to mohl porovnat, že ano.
☀ Co je plochá střecha a jaká je její skladba vrstev – to Vám vyjmenuje každý stavař, i kdybyste ho vzbudil o půlnoci. Umí to samozřejmě vyjmenovat i soudní znalec v oboru plochých střech, jestliže jej soud vyzve a provede důkaz posudkem znalce. Co je plochá střecha tedy víme naprosto bezpečně. Hydroizolace je vždy součástí střechy, nikoliv součástí jakési „terasy“.
☀ Co je jakási „terasa“ – to nevíme. Nikdo to netuší a nikdo tento pojem nedefinoval jednoznačně. V prohlášení definovaný není. V žádném z rozsudků definovaný není. Já nevím co to má být. Nejspíše jenom prázdný prostor, stejně jako místnosti, parkovací stání, sklepní kóje, lodžie a ostatní prostory, které jsou příkladmo vyjmenované v § 2/g zákona o vlastnictví bytů: „… vchody, schodiště, chodby, balkóny, terasy, prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny …“.
➡️ Soudci nemohou o těchto skutečnostech sami rozhodovat, protože nejsou soudními znalci v oboru plochých střech. Ti mamlasové netušili dokonce ani to, zda pojem „terasa“ označuje prázdný prostor, nebo nějakou hmotnou stavební konstrukci.
A právě proto jsou soudci hlupáci, když se spokojili s opisováním zjevných nesmyslů, namísto aby si přiznali, že o věco vědí prd. A že se snažili naslepo rozhodovat o něčem, co nebyli ani schopni definovat.
Justitianus
Poslední komentáře