Nedostatečná výše úhrady záloh "fondu oprav".

Plnění dluhu je jednostranný právní úkon. V občanskoprávních vztazích rozhoduje o účelu úhrady vždy dlužník svým prohlášením při úhradě, nikoliv příjemce platby. Jiný postup by musel být mezi stranami dohodnut ve smlouvě.

Je to tedy dlužník, kdo oznamuje věřiteli, zda plní na jistinu nebo na příslušenství (např. úrok z prodlení); zda plní zálohu na správu domu, příspěvek na správu, zálohu na služby nebo doplatek na služby plynoucí z jejich vyúčtování. Dlužník může například určit, že plní později splatný dluh – neboť ví, že u dříve splatné částky bude moci úspěšně uplatnit námitku promlčení.

Pouze pokud dlužník neurčil jednoznačně účel úhrady, použijí se obecná výkladová pravidla – nikoliv však podle libovůle věřitele. Přednostně se vyrovnává příslušenství dluhu ke dni plnění, teprve zbytek lze započíst na jistinu. Viz zásadní rozsudek Nejvyššího soudu 33 Cdo 1598/2009, ze dne 21.10.2010. (Co jsem uvedl se netýká obchodních vztahů podle Obchodního zákoníku; tam platí jiné postupy.)

lake

Tady jde o několik různých otázek, co má přednost, neurčil-li plátce:

(a) jistina x příslušenství,

(b) zálohy x doplatek,

© správa x služby (přesněji: záloha na správu, příslušenství zálohy na správu, doplatek na správu, příslušenství doplatku na správu, záloha na služby, příslušenství zálohy na služby, doplatek na služby, příslušenství doplatku na služby, přičemž se jedná o opakovaná plnění, takže navíc může u každé z uvedených položek být více dat splatnosti – ty je potřeba seřadit).

Pouze (a) řeší shora uvedený judikát.

Paní Účetní,
jestliže dávám odkaz, předpokládám automaticky, že čtenář si jej prostuduje a bude s ním dále myšlenkově pracovat. Pokud jste tedy prostudovala zmíněný judikát 33 Cdo 1598/2009, jistě Vám neušlo, že se odkazuje na dřívější rozsudky Nejvyššího soudu, které vytvářejí již od 90. let ucelenou konstantní judikaturu.

Cituji namátkou z usnesení Nejvyššího soudu 26 Cdo 1649/2004 ze dne 15.06.2005:
_{„Představuje-li splnění dluhu (soluce) v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit.
V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází „právo volby“, který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele.
Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (…), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (…), nemá žádnou právní relevanci.
Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet obecně vzato buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat jak je zřejmé z povahy věci podle zásady proporcionality (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, a dále např. ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003).“}
.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­...

• Standardní soudní praxe je tedy taková, že neurčil-li dlužník důvod platby, hradí se přednostně dluh, který má prioritu (nejnaléhavější, nebo nejdříve splatný), a to napřed jeho příslušenství a pak jistina.
• Pokud dva či více dluhů mají shodnou prioritu (např. jsou určeny na shodně naléhavý účel a vznikly ve stejný okamžik), započte se platba na všechny tyto dluhy poměrně (zásada proporcionality), opět v pořadí napřed příslušenství a co zbude jde na jistiny.
• Pořadí úhrad si tedy nevolí věřitel zcela podle své libovůle.

lake

Hodlá-li dlužník uplatnit své právo na určení, čeho hradí, jakým způsobem by tak měl učinit? Musí tak dlužník učinit do nějaké lhůty po úhradě dluhu? Může toto své sdělení později měnit, řekněme po obdržení vyúčtování či žaloby (sdělením „Platbu původně mnou označenou jako nájemné za duben pokládejte za platbu nájemného za květen“)? Může předem oznámit, jak má být na jeho úhrady nahlíženo (sdělením „Mé dluhy jsou vyrovnány tak, že nejprve je vyrovnán dluh s nejpozdější splatností“)?

Jak postupovat, odmítne-li pronajímatel úhradu na účel určený nájemcem převzít? Příklad: Nájemce hodlá uhradit nájemné za květen. To pronajímatel odmítá a vystaví nájemci kvitanci na nájemné za duben.