Plnění dluhu je jednostranný právní úkon. V občanskoprávních vztazích rozhoduje o účelu úhrady vždy dlužník svým prohlášením při úhradě, nikoliv příjemce platby. Jiný postup by musel být mezi stranami dohodnut ve smlouvě.

Je to tedy dlužník, kdo oznamuje věřiteli, zda plní na jistinu nebo na příslušenství (např. úrok z prodlení); zda plní zálohu na správu domu, příspěvek na správu, zálohu na služby nebo doplatek na služby plynoucí z jejich vyúčtování. Dlužník může například určit, že plní později splatný dluh – neboť ví, že u dříve splatné částky bude moci úspěšně uplatnit námitku promlčení.

Pouze pokud dlužník neurčil jednoznačně účel úhrady, použijí se obecná výkladová pravidla – nikoliv však podle libovůle věřitele. Přednostně se vyrovnává příslušenství dluhu ke dni plnění, teprve zbytek lze započíst na jistinu. Viz zásadní rozsudek Nejvyššího soudu 33 Cdo 1598/2009, ze dne 21.10.2010. (Co jsem uvedl se netýká obchodních vztahů podle Obchodního zákoníku; tam platí jiné postupy.)

lake