Paní Účetní,
jestliže dávám odkaz, předpokládám automaticky, že čtenář si jej prostuduje a bude s ním dále myšlenkově pracovat. Pokud jste tedy prostudovala zmíněný judikát 33 Cdo 1598/2009, jistě Vám neušlo, že se odkazuje na dřívější rozsudky Nejvyššího soudu, které vytvářejí již od 90. let ucelenou konstantní judikaturu.

Cituji namátkou z usnesení Nejvyššího soudu 26 Cdo 1649/2004 ze dne 15.06.2005:
_{„Představuje-li splnění dluhu (soluce) v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit.
V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází „právo volby“, který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele.
Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (…), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (…), nemá žádnou právní relevanci.
Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet obecně vzato buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat jak je zřejmé z povahy věci podle zásady proporcionality (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, a dále např. ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003).“}
.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­...

• Standardní soudní praxe je tedy taková, že neurčil-li dlužník důvod platby, hradí se přednostně dluh, který má prioritu (nejnaléhavější, nebo nejdříve splatný), a to napřed jeho příslušenství a pak jistina.
• Pokud dva či více dluhů mají shodnou prioritu (např. jsou určeny na shodně naléhavý účel a vznikly ve stejný okamžik), započte se platba na všechny tyto dluhy poměrně (zásada proporcionality), opět v pořadí napřed příslušenství a co zbude jde na jistiny.
• Pořadí úhrad si tedy nevolí věřitel zcela podle své libovůle.

lake