26 Cdo 3628/2022 k § 1209/1 NOZ
26 Cdo 3628/2022–126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci navrhovatelky D. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, za účasti SVJ P., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, o neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek ze dne 16. 5. 2019, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 123/2019, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, č. j. 6 Cmo 113/2020–103, takto:
- Dovolání se odmítá.
- Navrhovatelka je povinna zaplatit SVJ P., se sídlem XY, na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Miroslava Krutiny, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 6 Cmo 113/2020–103, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 29. 1. 2020, č. j. 74 Cm 123/2019–64, kterým zamítl návrh na určení, že usnesení shromáždění SVJ P. (účastníka řízení) ze dne 16. 5. 2019, kterým vyslovilo souhlas s odvoláním navrhovatelky z funkce předsedkyně a členky kontrolní komise, je neplatné a není rozhodnutím účastníka řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání navrhovatelky proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť otázky, které vytýčila v dovolání (aplikace § 258 a 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 6. 2020, dále též jen „o. z.“ a splnění podmínek pro přezkum napadeného usnesení shromáždění podle § 1209 odst. 1 o. z.) posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od které není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněné pod číslem 66/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018, uveřejněné pod číslem 84/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl k závěru, že ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. jakožto lex specialis vylučuje použití § 258 a 259 o. z. na soudní přezkum platnosti rozhodnutí shromáždění. Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. řeší ochranu vlastníka jednotky z hlediska osobního, časového i věcného, a proto je pro tento případ vyloučena podpůrná aplikace (ve smyslu § 1221 o. z.) ustanovení § 258 a § 259 o. z. o spolku (která formulují tato hlediska odlišně), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného. Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. upravuje podmínky, za nichž může být usnesení přijaté shromážděním společenství vlastníků přezkoumáno soudem. Soud se může zabývat (ne)platností usnesení shromáždění jen v případě, že jde o přehlasovaného vlastníka (hledisko osobní), je-li pro to důležitý důvod (hledisko věcné) a je-li návrh podán do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se vlastník o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (hledisko časové).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5883/2017, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, rozsudek téhož soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012) nelze za přehlasovaného vlastníka považovat vlastníka, který se účastnil zasedání shromáždění a hlasoval na něm pro přijetí napadeného usnesení nebo se hlasování zdržel; není přitom podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí. Přehlasovaným vlastníkem může být výjimečně i vlastník, který se shromáždění neúčastnil (např. z vážných zdravotních či jiných obdobných důvodů) a s rozhodnutím nesouhlasí. V usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, pak Nejvyšší soud dodal, že za přehlasovaného vlastníka jednotky nelze považovat ani toho, kdo (řádně pozván na shromáždění a informován o jeho plánovaném programu) se ze shromáždění vzdálil (nikoli ze zdravotních či jiných vážných důvodů) a nezúčastnil se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato. Podle skutkových zjištění soudů (která dovolacímu přezkumu nepodléhají) neměla dovolatelka žádný vážný důvod, který by jí bránil v účasti na celém shromáždění, za takový důvod nelze považovat skutečnost, že opustila shromáždění vlastníků, neboť nesprávně posoudila jeho usnášeníschopnost.
Závěry odvolacího soudu ohledně otázky, zda shromáždění napadeným usnesením rozhodovalo o záležitosti, která nebyla na jeho programu a s tím související otázku určitosti a srozumitelnosti pozvánky na shromáždění, zpochybňuje dovolatelka zejména prostřednictvím skutkových námitek. Brojí tak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů. Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily. Při výkladu obsahu pozvánky na shromáždění postupoval odvolací soud (soud prvního stupně) v souladu s § 555 a násl. o. z. (výkladu zásadně podléhá každé právní jednání).
Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkum (ne)platnosti napadeného usnesení shromáždění, neboť není přehlasovaným vlastníkem, nezabýval se dovolací soud (pro nadbytečnost) otázkou, zda bylo shromáždění usnášeníschopné, neboť její řešení je pro závěr o správnosti usnesení odvolacího soudu bezvýznamné. Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li navrhovatelka dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může účastník podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu
Soudci Brzobohatá, Dýšková a Ferák nepochopili rozdíl mezi aplikací § 1209 a aplikací § 258 až § 261. Nepřekvapuje mne to: čeští soudci jsou osli.
V první řadě je třeba říci, že chybovala i žalobkyně, když
požadovala aby soud konstatoval, že „usnesení shromáždění SVJ P.
(účastníka řízení) ze dne 16. 5. 2019, kterým vyslovilo souhlas
s odvoláním navrhovatelky z funkce předsedkyně a členky kontrolní
komise, je neplatné a není rozhodnutím účastníka řízení“.
Smíchala totiž dohromady dvě odlišné záležitosti:
(A) Konstatování o zdánlivosti (nicotnosti, neexistenci) usnesení podle §
245 (což je skutečnost, kterou by soud pouze deklaroval, aniž by na tom mohl
cokoliv změnit), a
(B) rozhodování o neplatnosti přijatého usnesení (což by soud
konstitutivně judikoval, pokud by nešlo o výjimku podle § 260).
Žalobkyně se mohla/měla domáhat zrušení rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami (§ 258). Pro tento čistě „spolkový“ případ je samozřejmě nepoužitelné omezení, obsažené v lex specialis § 1209.
- Brzobohatá, Dýšková a Ferák: „Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkum (ne)platnosti napadeného usnesení shromáždění, neboť není přehlasovaným vlastníkem, nezabýval se dovolací soud (pro nadbytečnost) otázkou, zda bylo shromáždění usnášeníschopné, neboť její řešení je pro závěr o správnosti usnesení odvolacího soudu bezvýznamné.“
Tento závěr soudu je právně vadný. Ustanovení § 1209 – jako lex specialis – je použitelné pouze v případě, kdy vlastník jednotky byl přehlasován a zároveň je dán důležitý důvod; o důležitý důvod by se jednalo v případě, kdy rozhodnutí orgánu SVJ zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.
Rozhodující je, že v tomto případě shromáždění rozhodovalo pouze o obsazení funkce v orgánu právnické osoby typu spolek, což nijak nezasahuje ani do právního postavení jednotlivých vlastníků jednotek, ani do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Nešlo o důležitý důvod týkající se vlastnictví jednotky. Bylo tedy od počátku vyloučeno posoudit záležitost podle § 1209. Šlo výhradně o posouzení (ne)platnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami. Spor v tomto případě nepochybně spadá pod § 258 až § 261 NOZ.
Jednalo se přece o běžnou spolkovou záležitost, ve které žalobce vystupuje nikoliv jako přehlasovaný vlastník, ale jako člen spolku. Shromáždění rozhodovalo pouze o čistě spolkové záležitosti – o určení člena orgánu právnické osoby.
Soudcům zcela ušlo, že podle § 258 se na soud může obrátit KAŽDÝ člen spolku, nikoliv pouze člen přehlasovaný.
Soudci vůbec nepochopili, že neplatnost rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami je objektivní právní skutečností, která – je-li soudem vyslovena – má účinky erga omnes. Je tedy bezvýznamné,zda neplatnosti se dovolá člen či nečlen spolku. Je také bez významu zda žalobce ohledně napadeného usnesení hlasoval pro, proti, či nehlasoval vůbec.
Soudci zejména chybovali v tom, že se bez právního důvodu domnívali, že pouhá existence § 1209 v NOZ vylučuje použití obecných ustanovení § 258–261 v čistě spolkových záležitostech. Tak tomu samozřejmě není. Existence lex specialis nikterak nevylučuje použití lex generalis v případech, na které speciální § 1209 nedopadá. To je triviální skutečnost, která však zůstala hlupákům v talárech (Brzobohatá, Dýšková, Ferák) skryta. Nejde-li o speciální případ podle § 1209, pak aplikace § 258–261 není vyloučena žádným celostátně účinným právním předpisem.
Čeští soudci opět ukazali, že nejsou schopni vyložit právní normu jednoduchého práva ústavně konformním způsobem.
Justitianus
Justine,
soudce nechybuje, neboť dotváří a tvoří právo (nejenom vykládá). Přitom přednost má právě soudcem vytvořené právo před slepou aplikací psaného práva. Změnit to může Ústavní soud nebo zákonodárce nebo soud pozdější soud. Nic takového ovšem netvrdíte. Do té doby nelze o chybě soudce hovořit.
Přečtěte si něco k § 13 občanského zákoníku.
Ne, soudce netvoří právo. Pane §, co to zde žvaníte? Příště nepište o záležitostech, kterým nerozumíte.
Pouze v anglosaském právním systému soudce tvoří právo, a jednotlivé judikáty se stávají precedenty pro následující rozhodování v typově obdobných případech. My se zde bavíme o kontinentálním právním systému v České republice, Vy popleto popletený.
Český soudce pouze dotváří právo. Netvoří právo!!! Vychází z účinných právních předpisů a vykládá je. A při dotváření práva je vázán tím, že si nemůže vymýšlet vlastní pitomosti podle své libovůle (jak jsme to viděli u Brzobohaté, Dýškové a Feráka). Budu citovat z judikatury:
|
V této souvislosti se dovolací soud shoduje s argumentací vyjádřenou Ústavním soudem v nálezu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13 (dostupném na nalus.usoud.cz), že soud při posuzování možnosti použití argumentu a contrario či úvaze o soudcovském dotváření práva musí zvážit, zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva za pomoci argumentu a simili či a fortiori. Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce „toliko“ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a jen vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od představy soudce rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná pouze cestou změny zákona. Citováno z rozsudku Nejvyššího soudu 22 Cdo 155/2018, ze dne 27.03.2018 |
|
Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Citováno z nálezu Ústavního soudu III.ÚS 2264/13 ze dne 27.03.2014 |
Už jsem zde uvedl a podrobně zdůvodnil, že pomýlené představy soudců Brzobohaté, Dýškové a Feráka jsou rozporné s platným právem.
Zákonodárce svým vědomým rozhodnutím upravil v části NOZ o bytovém spoluvlastnictví pouze možnost vlastníka obrátit se na soud ve speciálním případě podle § 1209. Avšak – také vědomě a zcela zřetelně – odkázal na jiné zákonné postupy, které se nabízejí a budou nepochybně použity, nejde-li o případ lex specialis § 1209. Zákonodárce takto odkázal na uplatnění právní úpravy spolků – lex generalis § 245 (nicotnost rozhodnutí) a § 258 až 261 (neplatnost rozhodnutí). Učinil tak výslovně a naprosto zřetelně, a to přímo v části NOZ o bytovém spoluvlastnictví, viz ustanovení 2012/89/§1221:
|
§ 1221 |
Tato právní norma byla v NOZ od samého počátku, stačilo jen umět číst. Protože hloupí soudci ji ignorovali, musel zákonodárce ustanovení § 1221 dodatečně změnit (nadbytečně rozšířit), a to tak důrazně, aby si toho čeští soudci konečně všimli. Aktualizované rozšířené znění § 1221/1 je toto:
|
§ 1221 |
Již z původního znění ustanovení § 1221 přece plyne jednoznačně, že úmyslem zákonodárce od počátku bylo umožnit (vedle § 1209) přezkum běžných „spolkových“ rozhodnutí, a to při aplikaci pravidel uvedených v části NOZ o spolku: § 245, případně § 258 až § 261. Odlišné tvrzení soudů bylo výrazem soudcovské svévole a ignorace práva.
Soudci tedy „tvořili zákon“ v rozporu s jeho zněním, aniž by bylo třeba vyplnit (neexistující) mezeru v zákoně. Nenastal přece stav mlčení zákonodárce: to pouze hloupí čeští soudci si nedokázali přečíst co je v zákoně skutečně napsáno.
Justitianus
Justine,
pro Vás znovu: (konečné) rozhodnutí soudu platí tak, jak je napsáno (v výjimkou obiter dictum, je-li tato část přítomna). I s představami soudce rozpornými s platným právem a s vyplněním mezer v zákoně.
Soud může (sám od sebe nebo na podnět) vydat opravné rozhodnutí. Ale o tom patrně nediskutujeme.
- „Justine, pro Vás znovu: (konečné) rozhodnutí soudu platí tak, jak je napsáno …“
Nikdo (ani já) zde nediskutuje o skutečnosti, že rozhodnutí soudu platí tak, jak je napsáno.
Uvedl jsem pouze, že rozhodnutí soudu je vadné a rozporné se zákonem. Vzpamatujte se. A budete-li chtít se mnou diskutovat, pak prosím: jen o tom, co jsem napsal. Ne o tom, co jsem nikdy nenapsal.
Justitianus
Justine tak jsem ten rozsudek jen tak přelítla, ale soudci nepochybili!! Máš to v rozsudku zdůvodněné:
… Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkum (ne)platnosti napadeného usnesení shromáždění, NEBOŤ NENÍ PŘEHLASOVANÝM VLASTNÍKEM!!!
Není přehlasovaným vlastníkem ani podle § 1209, ani podle § 258. Je otázka jaký § byl uveden v žalobě, ale není to podstatný. Podstatný je, že NEHLASOVALA PROTI.
Její advokát si vydělal a to pro něj bylo podstatný, mohl ji na to upozornit, ale nechtěl nebo neznal §.
- Ufoun: „Justine tak jsem ten rozsudek jen tak přelítla, ale soudci nepochybili!!“
Ufoun je tedy stejná právní analfabetka jako soudci Brzobohatá, Dýšková a Ferák.
- Ufoun: „Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkum (ne)platnosti napadeného usnesení shromáždění …“
Ufoun je stejná právní analfabetka jako soudci. Nešlo přece vůbec o případ podle § 1209. Speciální ustanovení § 1209 by bylo použitelné výhradně jde-li o „důležitý důvod“ [1]. Zde se však nejednalo o nic takového. Šlo o pouhé rozhodování právnické osoby typu spolek o obsazení funkce ve voleném orgánu tohoto spolku. Nebyl to tedy případ „vlastnický“ podle § 1209, nýbrž případ „spolkový“ podle § 258.
- Ufoun: „Není přehlasovaným vlastníkem ani podle § 1209, ani podle § 258. … Podstatný je, že NEHLASOVALA PROTI.“
Ufoun je stejná právní analfabetka jako soudci. Míchá dohromady § 1209 s § 258. Šlo nepochybně o užití § 258, a ten neobsahuje podmínku,že by žalobce měl zároveň být přehlasovaný. Podle § 258 totiž platí, že „KAŽDÝ člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku“.
Z uvedeného plyne, že při postupu podle § 258 soud vůbec nezjišťuje, zda žalobce je či není přehlasovaným vlastníkem [2]. Na soud se tedy může obrátit člen SVJ, který se rozhodování neúčastnil, člen SVJ, který hlasoval s většinou pro napadené usnesení, ba i osoba, která vůbec není členem a hlasovat ani nemohla. Ufoun je vskutku stejná právní analfabetka jako soudci Brzobohatá, Dýšková a Ferák.
Justitianus
Poznámka [1]: Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. (Viz judikáty 26 Cdo 4567/2016, 26 Cdo 2657/2016, 26 Cdo 1298/2022).
Poznámka [2]: Podle § 258 – § 261 NOZ platí,
že soud je povinen zjistit a vzít do úvahy tyto skutečnosti:
▪ zda žalobce je členem SVJ nebo osobou která má zájem hodný právní
ochrany,
▪ zda se dovolává neplatnosti rozhodnutí spolku v subjektivní
prekluzivní lhůtě tří měsíců, a
▪ zda byl učiněn pokus dovolat se neplatnosti rozhodnutí u orgánů
spolku.
Jsou-li splněny tyto předpoklady, pak soud rozhodne o záležitosti samé;
při tom zjišťuje: zda došlo k porušení zákona nebo stanov, zda
případné porušení zákona nebo stanov mělo závažné právní následky,
a pokud nikoliv, soud je povinen uvážit, zda je v zájmu spolku hodném
právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.
Poslední komentáře