26 Cdo 3628/2022 k § 1209/1 NOZ
26 Cdo 3628/2022–126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci navrhovatelky D. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, za účasti SVJ P., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, o neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek ze dne 16. 5. 2019, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 123/2019, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, č. j. 6 Cmo 113/2020–103, takto:
- Dovolání se odmítá.
- Navrhovatelka je povinna zaplatit SVJ P., se sídlem XY, na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Miroslava Krutiny, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 6 Cmo 113/2020–103, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 29. 1. 2020, č. j. 74 Cm 123/2019–64, kterým zamítl návrh na určení, že usnesení shromáždění SVJ P. (účastníka řízení) ze dne 16. 5. 2019, kterým vyslovilo souhlas s odvoláním navrhovatelky z funkce předsedkyně a členky kontrolní komise, je neplatné a není rozhodnutím účastníka řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání navrhovatelky proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť otázky, které vytýčila v dovolání (aplikace § 258 a 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 6. 2020, dále též jen „o. z.“ a splnění podmínek pro přezkum napadeného usnesení shromáždění podle § 1209 odst. 1 o. z.) posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od které není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněné pod číslem 66/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018, uveřejněné pod číslem 84/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl k závěru, že ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. jakožto lex specialis vylučuje použití § 258 a 259 o. z. na soudní přezkum platnosti rozhodnutí shromáždění. Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. řeší ochranu vlastníka jednotky z hlediska osobního, časového i věcného, a proto je pro tento případ vyloučena podpůrná aplikace (ve smyslu § 1221 o. z.) ustanovení § 258 a § 259 o. z. o spolku (která formulují tato hlediska odlišně), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného. Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. upravuje podmínky, za nichž může být usnesení přijaté shromážděním společenství vlastníků přezkoumáno soudem. Soud se může zabývat (ne)platností usnesení shromáždění jen v případě, že jde o přehlasovaného vlastníka (hledisko osobní), je-li pro to důležitý důvod (hledisko věcné) a je-li návrh podán do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se vlastník o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (hledisko časové).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5883/2017, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, rozsudek téhož soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012) nelze za přehlasovaného vlastníka považovat vlastníka, který se účastnil zasedání shromáždění a hlasoval na něm pro přijetí napadeného usnesení nebo se hlasování zdržel; není přitom podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí. Přehlasovaným vlastníkem může být výjimečně i vlastník, který se shromáždění neúčastnil (např. z vážných zdravotních či jiných obdobných důvodů) a s rozhodnutím nesouhlasí. V usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, pak Nejvyšší soud dodal, že za přehlasovaného vlastníka jednotky nelze považovat ani toho, kdo (řádně pozván na shromáždění a informován o jeho plánovaném programu) se ze shromáždění vzdálil (nikoli ze zdravotních či jiných vážných důvodů) a nezúčastnil se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato. Podle skutkových zjištění soudů (která dovolacímu přezkumu nepodléhají) neměla dovolatelka žádný vážný důvod, který by jí bránil v účasti na celém shromáždění, za takový důvod nelze považovat skutečnost, že opustila shromáždění vlastníků, neboť nesprávně posoudila jeho usnášeníschopnost.
Závěry odvolacího soudu ohledně otázky, zda shromáždění napadeným usnesením rozhodovalo o záležitosti, která nebyla na jeho programu a s tím související otázku určitosti a srozumitelnosti pozvánky na shromáždění, zpochybňuje dovolatelka zejména prostřednictvím skutkových námitek. Brojí tak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů. Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily. Při výkladu obsahu pozvánky na shromáždění postupoval odvolací soud (soud prvního stupně) v souladu s § 555 a násl. o. z. (výkladu zásadně podléhá každé právní jednání).
Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkum (ne)platnosti napadeného usnesení shromáždění, neboť není přehlasovaným vlastníkem, nezabýval se dovolací soud (pro nadbytečnost) otázkou, zda bylo shromáždění usnášeníschopné, neboť její řešení je pro závěr o správnosti usnesení odvolacího soudu bezvýznamné. Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li navrhovatelka dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může účastník podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu
Soudci Brzobohatá, Dýšková a Ferák nepochopili rozdíl mezi aplikací § 1209 a aplikací § 258 až § 261. Nepřekvapuje mne to: čeští soudci jsou osli.
V první řadě je třeba říci, že chybovala i žalobkyně, když
požadovala aby soud konstatoval, že „usnesení shromáždění SVJ P.
(účastníka řízení) ze dne 16. 5. 2019, kterým vyslovilo souhlas
s odvoláním navrhovatelky z funkce předsedkyně a členky kontrolní
komise, je neplatné a není rozhodnutím účastníka řízení“.
Smíchala totiž dohromady dvě odlišné záležitosti:
(A) Konstatování o zdánlivosti (nicotnosti, neexistenci) usnesení podle §
245 (což je skutečnost, kterou by soud pouze deklaroval, aniž by na tom mohl
cokoliv změnit), a
(B) rozhodování o neplatnosti přijatého usnesení (což by soud
konstitutivně judikoval, pokud by nešlo o výjimku podle § 260).
Žalobkyně se mohla/měla domáhat zrušení rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami (§ 258). Pro tento čistě „spolkový“ případ je samozřejmě nepoužitelné omezení, obsažené v lex specialis § 1209.
- Brzobohatá, Dýšková a Ferák: „Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkum (ne)platnosti napadeného usnesení shromáždění, neboť není přehlasovaným vlastníkem, nezabýval se dovolací soud (pro nadbytečnost) otázkou, zda bylo shromáždění usnášeníschopné, neboť její řešení je pro závěr o správnosti usnesení odvolacího soudu bezvýznamné.“
Tento závěr soudu je právně vadný. Ustanovení § 1209 – jako lex specialis – je použitelné pouze v případě, kdy vlastník jednotky byl přehlasován a zároveň je dán důležitý důvod; o důležitý důvod by se jednalo v případě, kdy rozhodnutí orgánu SVJ zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.
Rozhodující je, že v tomto případě shromáždění rozhodovalo pouze o obsazení funkce v orgánu právnické osoby typu spolek, což nijak nezasahuje ani do právního postavení jednotlivých vlastníků jednotek, ani do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Nešlo o důležitý důvod týkající se vlastnictví jednotky. Bylo tedy od počátku vyloučeno posoudit záležitost podle § 1209. Šlo výhradně o posouzení (ne)platnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami. Spor v tomto případě nepochybně spadá pod § 258 až § 261 NOZ.
Jednalo se přece o běžnou spolkovou záležitost, ve které žalobce vystupuje nikoliv jako přehlasovaný vlastník, ale jako člen spolku. Shromáždění rozhodovalo pouze o čistě spolkové záležitosti – o určení člena orgánu právnické osoby.
Soudcům zcela ušlo, že podle § 258 se na soud může obrátit KAŽDÝ člen spolku, nikoliv pouze člen přehlasovaný.
Soudci vůbec nepochopili, že neplatnost rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami je objektivní právní skutečností, která – je-li soudem vyslovena – má účinky erga omnes. Je tedy bezvýznamné,zda neplatnosti se dovolá člen či nečlen spolku. Je také bez významu zda žalobce ohledně napadeného usnesení hlasoval pro, proti, či nehlasoval vůbec.
Soudci zejména chybovali v tom, že se bez právního důvodu domnívali, že pouhá existence § 1209 v NOZ vylučuje použití obecných ustanovení § 258–261 v čistě spolkových záležitostech. Tak tomu samozřejmě není. Existence lex specialis nikterak nevylučuje použití lex generalis v případech, na které speciální § 1209 nedopadá. To je triviální skutečnost, která však zůstala hlupákům v talárech (Brzobohatá, Dýšková, Ferák) skryta. Nejde-li o speciální případ podle § 1209, pak aplikace § 258–261 není vyloučena žádným celostátně účinným právním předpisem.
Čeští soudci opět ukazali, že nejsou schopni vyložit právní normu jednoduchého práva ústavně konformním způsobem.
Justitianus
Poslední komentáře