Ne, soudce netvoří právo. Pane §, co to zde žvaníte? Příště nepište o záležitostech, kterým nerozumíte.
Pouze v anglosaském právním systému soudce tvoří právo, a jednotlivé judikáty se stávají precedenty pro následující rozhodování v typově obdobných případech. My se zde bavíme o kontinentálním právním systému v České republice, Vy popleto popletený.
Český soudce pouze dotváří právo. Netvoří právo!!! Vychází z účinných právních předpisů a vykládá je. A při dotváření práva je vázán tím, že si nemůže vymýšlet vlastní pitomosti podle své libovůle (jak jsme to viděli u Brzobohaté, Dýškové a Feráka). Budu citovat z judikatury:
|
V této souvislosti se dovolací soud shoduje s argumentací vyjádřenou Ústavním soudem v nálezu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13 (dostupném na nalus.usoud.cz), že soud při posuzování možnosti použití argumentu a contrario či úvaze o soudcovském dotváření práva musí zvážit, zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva za pomoci argumentu a simili či a fortiori. Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce „toliko“ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a jen vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od představy soudce rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná pouze cestou změny zákona. Citováno z rozsudku Nejvyššího soudu 22 Cdo 155/2018, ze dne 27.03.2018 |
|
Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Citováno z nálezu Ústavního soudu III.ÚS 2264/13 ze dne 27.03.2014 |
Už jsem zde uvedl a podrobně zdůvodnil, že pomýlené představy soudců Brzobohaté, Dýškové a Feráka jsou rozporné s platným právem.
Zákonodárce svým vědomým rozhodnutím upravil v části NOZ o bytovém spoluvlastnictví pouze možnost vlastníka obrátit se na soud ve speciálním případě podle § 1209. Avšak – také vědomě a zcela zřetelně – odkázal na jiné zákonné postupy, které se nabízejí a budou nepochybně použity, nejde-li o případ lex specialis § 1209. Zákonodárce takto odkázal na uplatnění právní úpravy spolků – lex generalis § 245 (nicotnost rozhodnutí) a § 258 až 261 (neplatnost rozhodnutí). Učinil tak výslovně a naprosto zřetelně, a to přímo v části NOZ o bytovém spoluvlastnictví, viz ustanovení 2012/89/§1221:
|
§ 1221 |
Tato právní norma byla v NOZ od samého počátku, stačilo jen umět číst. Protože hloupí soudci ji ignorovali, musel zákonodárce ustanovení § 1221 dodatečně změnit (nadbytečně rozšířit), a to tak důrazně, aby si toho čeští soudci konečně všimli. Aktualizované rozšířené znění § 1221/1 je toto:
|
§ 1221 |
Již z původního znění ustanovení § 1221 přece plyne jednoznačně, že úmyslem zákonodárce od počátku bylo umožnit (vedle § 1209) přezkum běžných „spolkových“ rozhodnutí, a to při aplikaci pravidel uvedených v části NOZ o spolku: § 245, případně § 258 až § 261. Odlišné tvrzení soudů bylo výrazem soudcovské svévole a ignorace práva.
Soudci tedy „tvořili zákon“ v rozporu s jeho zněním, aniž by bylo třeba vyplnit (neexistující) mezeru v zákoně. Nenastal přece stav mlčení zákonodárce: to pouze hloupí čeští soudci si nedokázali přečíst co je v zákoně skutečně napsáno.
Justitianus
Poslední komentáře