Soudci Brzobohatá, Dýšková a Ferák nepochopili rozdíl mezi aplikací § 1209 a aplikací § 258 až § 261. Nepřekvapuje mne to: čeští soudci jsou osli.

V první řadě je třeba říci, že chybovala i žalobkyně, když požadovala aby soud konstatoval, že „usnesení shromáždění SVJ P. (účastníka řízení) ze dne 16. 5. 2019, kterým vyslovilo souhlas s odvoláním navrhovatelky z funkce předsedkyně a členky kontrolní komise, je neplatné a není rozhodnutím účastníka řízení“. Smíchala totiž dohromady dvě odlišné záležitosti:
(A) Konstatování o zdánlivosti (nicotnosti, neexistenci) usnesení podle § 245 (což je skutečnost, kterou by soud pouze deklaroval, aniž by na tom mohl cokoliv změnit), a
(B) rozhodování o neplatnosti přijatého usnesení (což by soud konstitutivně judikoval, pokud by nešlo o výjimku podle § 260).

Žalobkyně se mohla/měla domáhat zrušení rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami (§ 258). Pro tento čistě „spolkový“ případ je samozřejmě nepoužitelné omezení, obsažené v lex specialis § 1209.

• Brzobohatá, Dýšková a Ferák: „Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkum (ne)platnosti napadeného usnesení shromáždění, neboť není přehlasovaným vlastníkem, nezabýval se dovolací soud (pro nadbytečnost) otázkou, zda bylo shromáždění usnášeníschopné, neboť její řešení je pro závěr o správnosti usnesení odvolacího soudu bezvýznamné.“

Tento závěr soudu je právně vadný. Ustanovení § 1209 – jako lex specialis – je použitelné pouze v případě, kdy vlastník jednotky byl přehlasován a zároveň je dán důležitý důvod; o důležitý důvod by se jednalo v případě, kdy rozhodnutí orgánu SVJ zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.

Rozhodující je, že v tomto případě shromáždění rozhodovalo pouze o obsazení funkce v orgánu právnické osoby typu spolek, což nijak nezasahuje ani do právního postavení jednotlivých vlastníků jednotek, ani do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Nešlo o důležitý důvod týkající se vlastnictví jednotky. Bylo tedy od počátku vyloučeno posoudit záležitost podle § 1209. Šlo výhradně o posouzení (ne)platnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami. Spor v tomto případě nepochybně spadá pod § 258 až § 261 NOZ.

Jednalo se přece o běžnou spolkovou záležitost, ve které žalobce vystupuje nikoliv jako přehlasovaný vlastník, ale jako člen spolku. Shromáždění rozhodovalo pouze o čistě spolkové záležitosti – o určení člena orgánu právnické osoby.

Soudcům zcela ušlo, že podle § 258 se na soud může obrátit KAŽDÝ člen spolku, nikoliv pouze člen přehlasovaný.

Soudci vůbec nepochopili, že neplatnost rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami je objektivní právní skutečností, která – je-li soudem vyslovena – má účinky erga omnes. Je tedy bezvýznamné,zda neplatnosti se dovolá člen či nečlen spolku. Je také bez významu zda žalobce ohledně napadeného usnesení hlasoval pro, proti, či nehlasoval vůbec.

Soudci zejména chybovali v tom, že se bez právního důvodu domnívali, že pouhá existence § 1209 v NOZ vylučuje použití obecných ustanovení § 258–261 v čistě spolkových záležitostech. Tak tomu samozřejmě není. Existence lex specialis nikterak nevylučuje použití lex generalis v případech, na které speciální § 1209 nedopadá. To je triviální skutečnost, která však zůstala hlupákům v talárech (Brzobohatá, Dýšková, Ferák) skryta. Nejde-li o speciální případ podle § 1209, pak aplikace § 258–261 není vyloučena žádným celostátně účinným právním předpisem.

Čeští soudci opět ukazali, že nejsou schopni vyložit právní normu jednoduchého práva ústavně konformním způsobem.

Justitianus