Byt nelze řadit mezi spotřební zboží. Nevztahuje se tedy na něj zákonná dvouletá záruka.
Právní důvody uvádím dva.

• Za prvé:
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží definuje ve svém článku 1 odst. 2 písm. (b) spotřební zboží takto:
"Pro účely této směrnice se rozumí: (...) "spotřebním zbožím" všechny hmotné movité předměty, s výjimkou:
- zboží, které se prodává na základě výkonu rozhodnutí nebo jiných soudních opatření,
- vody a plynu, nejsou-li stáčeny v omezeném objemu nebo v určitém množství,
- elektrické energie"
(citováno z eur-lex.europa.eu)

• Za druhé:
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník neuvádí vyslovně záruční dobu u jiného zboží než spotřebního. Zákonodárce tedy ponechává záruční dobu v ostatních případech zcela na libovůli smluvních stran.

Tato smluvní volnost znamená, že záruční doba může být dohodou stanovena i podstatně delší a není omezena dvouletou lhůtou. Není tedy pravdou, že by záruční doba u bytů byla automaticky dvouletá. Takový násilný výklad zákona by naopak poškozoval spotřebilele a vnucoval by mu u staveb příliš krátkou zákonnou záruku.

Tento výklad příslušných ustanovení ObčZ je zcela v souladu s Ústavním soudem prosazovanou zásadou co nejmenší ingerence (zasahování) státu do záležitostí svobodných občanů. Co může být řešeno v občanskoprávní rovině, do toho se Velký Bratr stát nemá míchat.

lake