II. ÚS 308/20 bagatelní spory ÚS neřeší
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Svobody, zastoupeného JUDr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kovářská 4, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2019 č. j. 10 Co 263/2019–275 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019 č. j. 31 C 257/2016–184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
- Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o Ústavním soudu“), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud“) a Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „okresní soud“).
- Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (žalovaný) a Společenství vlastníků jednotek X (dále jen „žalobce“) o zaplacení částky 17 240 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku vyúčtování záloh na vodném, stočném, společné televizní anténě, službách, odměnách a do fondu oprav.
- Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovateli uložil zaplatit ve prospěch žalobce částku 17 240 Kč s příslušenstvím. Soud vzal za prokázané, že žalovaná částka je rozdílem mezi platbami stěžovatele, jako člena společenství, skutečnými náklady a předepsanými platbami. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se neplněním svého peněžitého závazku ocitl v prodlení, přiznal soud žalobci rovněž právo na zaplacení úroků z prodlení.
- Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl pouze v rozsahu, v němž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému úrok z prodlení ve výši 0,55 % ročně z částky 6 608 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení. Krajský soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce byl oprávněn po stěžovateli požadovat zaplacení celkové částky 17 240 Kč, včetně příslušenství. Při určení výše úroku z prodlení však upozornil, že je zapotřebí přihlédnout vždy k tomu, kdy k prodlení stěžovatele došlo; proto částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně.
- Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, které se podle něj „dostatečně nevypořádaly s námitkou směřující k nemravnému počínání žalobce požadovat zaplacení částky s příslušenstvím na základě písemností předkládaných soudu až coby důkazů“. Stěžovatel se snaží i nadále rozporovat obsah vyúčtování, namítá absenci „náležitostí“ listin a opakuje námitku promlčení tvrzeného nároku žalobce na zaplacení předmětné částky. V ústavní stížnosti však absentuje ústavněprávní argumentace.
- Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
- Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporech, k jejichž rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a které jsou již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatele s jejich rozhodovací činností. Úkolem Ústavního soudu je zásadně řešit vztahy, v nichž vystupuje jednotlivec vůči státu. Spory mezi vlastníky bytových jednotek a společenstvím vlastníků jednotek, jakkoliv jsou jistě pro samotné vlastníky důležité, jsou svou povahou obvykle spory tzv. bagatelní a nemohou dosahovat ústavněprávních rozměrů. Z toho důvodu Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež nejsou vysoké. Tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
- V nyní projednávané věci byl spor veden o částku cca 17 000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy výjimečně. Jestliže možnost kasačního zásahu Ústavního soudu představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíše musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné ústavně relevantní argumenty.
- Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu
Zdůvodnění Ústavního soudu obsahuje samé lži.
- ÚS tvrdí: " Úkolem Ústavního soudu je zásadně řešit vztahy, v nichž vystupuje jednotlivec vůči státu."
Však právě o to šlo v tomto případě: jednotivec vystupuje vůči státu! Soudní moc je jednou ze tří složek státní moci. Stěžovatel namítal, že státní moc mu upřela jeho základní právo – právo na spravedlivý proces. Není nic důležitějšího pro Ústavní soud než toto.
- ÚS tvrdí: „Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež nejsou vysoké. Tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku.“
To jsou zase kecy… Například ústavní stížnost prezidenta republiky proti znění Lex Babiš ležela na Ústavním soudu celé tři roky, než se uráčili o ní rozhodnout. Pokud si tedy takto představují „soustředění na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku“, pak potěš pánbůh. Kdyby šlo o úředníky, už dávno by je nadřízený vyhodil.
- ÚS tvrdí: „Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.“
Z tohoto tvrzení mám neodbytný pocit, že soudci Ústavního soudu jsou blbci v talárech. Kdyby stížnost neodmítli vyřešit, odpadly by pak další desítky budoucích stížností obdobného druhu: každý žalobce, advokát i soudce si totiž může přečíst jak v obdobném případě judikoval Ústavní soud – a zařídí se podle toho. Odmítáním řešit tyto vzorové případy si Ústavní soud přidělává práci do budoucna. A přidělává tím práci i obecným soudům.
Je to jako s tím hloupým sedlákem Jírou, který štípal hromadu dřeva tupou sekerou. A když mu říkali, aby si ji nabrousil, odpovídal: „To nejde, na to teď nemám čas. Musím napřed naštípat to dřevo, a jak vidíte, jde to strašně pomalu.“ Očekával bych, že soudci Ústavního soudu budou mít víc rozumu než hloupý sedlák Jíra. Ale vlastně – proč se divím. Jedním z ústavních soudců je JUDr. Ludvík David, který proslul tím, že judikoval, že „dohoda“ v SVJ rovná se přehlasování menšiny většinou. Takové skvělé soudce máme na Ústavním soudu.
Ústavní soud ČSR a zelenina za korunu
Z první republiky existuje judikát Ústavního soudu, ve kterém ÚS řešil problém s prodejem zeleniny do polévky v ceně 1 Kč. Hospodyně totiž byla nucena koupit si u řezníka maso, teprve pak byl ochoten jí k tomu prodat balíček zeleniny za korunu. Dala to k soudu, protože prodejce nemůže podmiňovat nákup jednoho zboží nákupem jiného zboží. Ta hospodyně svou věc u Ústavního soudu vyhrála. A Ústavní soud tenkrát neremcal, že jde o bagatelní částku. Ani nedržkovali, že se musí soustředit na „plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku“. Prostě plnili svůj úkol střežit právo a odstraňovat chyby v judikatuře nižších soudů.
Věřím, že částka 17240 Kč je pro ústavní soudce (subjektivně) bagatelní – při jejich platech 122200 Kč měsíčně… Ale rozdíl mezi právem a bezprávím se v právním státě neměří na koruny! Současný přezíravý postoj Ústavního soudu je povýšenecké elitářství a pohrdání právem.
Justitianus
„při jejich platech 122 200 Kč měsíčně“ (Vložil Justitianus, 3. Leden 2021 – 11:07)
Soudci (běžnému soudci, nikoliv místopředsedovi nebo předsedovi) Ústavního soudu náleží
- plat 207 796 Kč měsíčně,
- víceúčelová paušální náhrada 30 262 Kč měsíčně,
- užívání služebního vozidla s řidičem i bez něho k výkonu funkce nebo v souvislosti s ním a k umožnění styku s rodinou,
- užívání přiměřeně vybaveného bytu.
Podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu.
„Stěžovatel namítal, že státní moc mu upřela jeho základní právo – právo na spravedlivý proces.“
Pane Justitiane, uveďte, čím státní moc upřela stěžovateli jeho právo na spravedlivý proces (podle Vás a podle stěžovatele). Stěžovatelova věc byla soudně projednána a vyřešena.
Zemphiro, když dohledáte oba rozsudky soudu nalézacího a odvolacího, pak se k tomu budu moci vyjádřit.
Právo na spravedlivý proces soudy odpírají jako na běžícím pásu, a tyto případy trojího pochybení soudů (nalézacího, odvolacího a dovolacího) končívají u Ústavního soudu jako poslední možnosti dovolat se práva – pokud nad tím ovšem soudci ÚS neohrnou nos.
Nepřál bych Vám, abyste se někdy ocitla v takové bezvýchodné situaci. Pak pochopíte co je denegatio iustitiae.
Justitianus
Já úplně nerozumím tomu, proč jdete proti ÚS tak útočně. Když si to přečtete pozorně, zjistíte, že v podstatě šlo o to, že se stěžovatel hádal se SVJ o vyúčtování, ve dvou instancích prohrál, dovolání nebylo přípustné, a tak rovnou podal ústavní stížnost a udělal si z ní další odvolací instanci, aniž by používal nějakou ústavněprávní argumentaci. To je klasická odmítačka, kterých Ústavní soud vydal desetitisíce – a to ve sporech, kde šlo o pár korun i o miliony.
Asi lze vyčíst Šimáčkové coby soudkyni zpravodajce, že začala rozvíjet úvahy o tom, co je bagatelní spor, a co není a čím by se měl ÚS zabývat (viděl bych to na projev frustrace, jestli měla v té době na stole x nesmyslných o pár korun), ale i ona sama to relativizuje tím, že říká, že sporem o bagatelní částku se ÚS zabývat může, ale už musí o něco jít a porušení ústavních práv a svobod tam musí být zřetelné.
Pane Lukáši, a přesně o to tady jde. O to zdůvodňování, jak se slavný Ústavní Soud nebude špinit nějakými bagatelními částkami.
- Mám ještě v paměti tu facku, kterou ÚS uštědřil vlastníkovi jednotky, po kterém bylo měsíčně vymáháno na správu domu ze strany SVJ o 270 Kč více, než by činil jeho spoluvlastnický podíl. Ústavní soud mu odmítl spravedlnost (typický případ denegatio justitiae) s tím, že ho okrádají o celkem nepatrnou částku, takže má držet hubu. Toto stát ani soudy nezajímá.
Mimochodem, tato konkrétní ústavní stížnost možná byla nesprávně napsaná. Ale odmínout se jí zabývat jen pro bagatelnost částek – to je hnus, velebnosti.
Vy sám netušíte o co šlo. Možná nebylo vlastníkovi předloženo řádné vyúčtování, proto (přesně podle ustálené judikatury) odmítl platit. V textu je zmíněno, že SVJ prokazovalo správnost částek až dodatečně, nějakými papíry předloženými soudu: viz námitka „směřující k nemravnému počínání žalobce požadovat zaplacení částky s příslušenstvím na základě písemností předkládaných soudu až coby důkazů“.
Na to si stěžovatel možná stěžoval oprávněně: napřed musí dostat řádné vyúčtování, a možnost zkontrolovat správnost podkladů nahlížením. Teprve pak mu vzniká (po třiceti dnech od umožnění nahlížet) povinnost hradit. Jestliže SVJ předloží řádné vyúčtování či podklady až dodatečně soudu, neznamená to, že by původní neřádné vyúčtování se tím stalo řádným či splatným. Nevíme jak to bylo v tomto případě, ale Ústavní soud už předem dal od věci ruce pryč, i když porušení ústavou zaručených práv tam možná bylo dohledatelné.
Justitianus
Pane Justiniane, já samozřejmě také nevím, o co přesně tam šlo (můžeme si vyžádat rozhodnutí nižších soudů podle 106ky…), no a právě proto mi přijde poněkud přehnaný bez znalosti věci označovat Ústavní soud za lháře a používat podobná tvrdá slova.
Ale pokud bychom připustili, že podstata sporu byla přesně tak, jak říkáte, tak to rozhodnutí obecných soudů mi přijde zcela v pořádku. Řekněme, že mu SVJ nezaslalo řádné vyúčtování a nedalo možnost zkontrolovat správnost podkladů a rovnou ho zažalovalo a řádné vyúčtování a další podklady předložil až soudu. První stupeň ho odsoudil s plnou parádou. Stěžovatel pak podal odvolání a odvolačka (i) potvrdila rozsudek ohledně jistiny (to dá rozum, ty služby reálně spotřeboval, takže pohledávka vznikla, předložením důkazů v řízení byla zesplatněna a její existence byla potvrzena soudem); a
- zrušila povinnost zaplatit úroky, protože až do předložení důkazů u soudu nemohl být v prodlení.
Pokud to bylo přesně tak, tak tam nevidím žádný ústavněprávní rozměr a podávání ústavní stížnosti proti zaplacení jistiny jako projev sudičství.
„Teprve pak mu vzniká (po třiceti dnech od umožnění nahlížet) povinnost hradit.“
Pane Justitiane,
odkud plyne, že splatnost vzniká (až) 30 dní od umožnění nahlížet?
co je ústavní soud – viz. Wikipedie –
„Ústavní soud je soudní orgán v zemích, které mají koncentrované ústavní soudnictví. Je oddělen od soustavy obecných soudů a jeho hlavním úkolem je přezkum souladu zákonů s ústavou nebo celým ústavním řádem.“
Jestli tedy dobře, ač laik, chápu jeho poslání, tak ÚS tu není od toho, aby řešil spory ohledně vyúčtování v SVJ. Jeho úkolem je přezkoumávat soulad zákonů s ústavou nebo celým ústavním pořádkem. A pod tuto formulaci určitě nelze zařadit spor vlastníka s SVJ ohledně jeho nedoplatku vyúčtování záloh na vodném, stočném, společné televizní anténě, službách, odměnách a do fondu oprav.
Ústavní soud posuzuje nejen soulad zákonů s ústavním pořádkem, ale i jednotlivých soudních rozhodnutí. No a každé soudní rozhodnutí se týká nějakých skutkových okolností, nějakého konkrétního sporu. A tím sporem může být i spor o zaplacení 17 tisíc Kč na nedoplatcích na vodném, stočném a TV anténě.
Jenže Ústavní soud je tady JEN pro posouzení souladu s ústavním pořádkem, tj. např. jestli soudy porušily právo účastníka na spravedlivý proces nebo právo na vlastnictví nebo právo na zákonného soudce. A není jeho úkolem posuzovat, jestli soudy aplikovaly jednoduché právo správně, nebo ne (protože na to je dostatek instancí před obecnými soudy).
Ale vždyť ÚS neříká, že neřeší bagatelní spory en bloc. Šimáčková to možná napsala neobratně, ale v podstatě říká, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože v ní totálně absentuje ústavněprávní argumentace, a v zásadě dělá z ÚS další odvolací instanci (na což máme asi milion rozhodnutí, že to je špatně). No a až v druhé řadě říká, že ÚS tady primárně není od toho, aby řešil bagatelné spory o sedmnáct tisíc Kč nebo nějaký podobný nesmysl. Sice nevylučuje, že takovouto ústavní stížnost přijme, ale už to musí být, aby se tomu věnoval. Za mě v pořádku.
Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, zakotvuje právo na majetek. V Listině není zakotveno právo na majetek až od nebagatelní výše, v tom se ústavní soudci pletou.
Nadto ústavní soudci nám tím sdělují, že právo na majetek mají v ČR jen bohatí, protože ústavní soudci se zastanou jen bohatých. Jaký dává smysl, že ústavní soudci vyhodí někoho se 17 tisíci, ale někoho se 100 tisíci se zastanou, ač pro toho s těmi 100 tisíci to může být zanedbatelná čÁstka, protože je milionář, a pro toho se 17 tisíci to jsou celoživotní úspory.
A takhle my si tu žijeme.
Poslední komentáře