Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Svobody, zastoupeného JUDr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kovářská 4, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2019 č. j. 10 Co 263/2019–275 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019 č. j. 31 C 257/2016–184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o Ústavním soudu“), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud“) a Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „okresní soud“).
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (žalovaný) a Společenství vlastníků jednotek X (dále jen „žalobce“) o zaplacení částky 17 240 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku vyúčtování záloh na vodném, stočném, společné televizní anténě, službách, odměnách a do fondu oprav.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovateli uložil zaplatit ve prospěch žalobce částku 17 240 Kč s příslušenstvím. Soud vzal za prokázané, že žalovaná částka je rozdílem mezi platbami stěžovatele, jako člena společenství, skutečnými náklady a předepsanými platbami. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se neplněním svého peněžitého závazku ocitl v prodlení, přiznal soud žalobci rovněž právo na zaplacení úroků z prodlení.
4. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl pouze v rozsahu, v němž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému úrok z prodlení ve výši 0,55 % ročně z částky 6 608 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení. Krajský soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce byl oprávněn po stěžovateli požadovat zaplacení celkové částky 17 240 Kč, včetně příslušenství. Při určení výše úroku z prodlení však upozornil, že je zapotřebí přihlédnout vždy k tomu, kdy k prodlení stěžovatele došlo; proto částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, které se podle něj „dostatečně nevypořádaly s námitkou směřující k nemravnému počínání žalobce požadovat zaplacení částky s příslušenstvím na základě písemností předkládaných soudu až coby důkazů“. Stěžovatel se snaží i nadále rozporovat obsah vyúčtování, namítá absenci „náležitostí“ listin a opakuje námitku promlčení tvrzeného nároku žalobce na zaplacení předmětné částky. V ústavní stížnosti však absentuje ústavněprávní argumentace.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporech, k jejichž rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a které jsou již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatele s jejich rozhodovací činností. Úkolem Ústavního soudu je zásadně řešit vztahy, v nichž vystupuje jednotlivec vůči státu. Spory mezi vlastníky bytových jednotek a společenstvím vlastníků jednotek, jakkoliv jsou jistě pro samotné vlastníky důležité, jsou svou povahou obvykle spory tzv. bagatelní a nemohou dosahovat ústavněprávních rozměrů. Z toho důvodu Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež nejsou vysoké. Tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku cca 17 000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy výjimečně. Jestliže možnost kasačního zásahu Ústavního soudu představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíše musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné ústavně relevantní argumenty.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu