26 Cdo 465/2023 Tři popletené soudkyně opět perlí

Soudkyně Nejvyššího soudu Dýšková, Brzobohatá a Jackwerthová opětovně dokazují, že nerozumějí dobře právu a nedovedou vyložit právní normy jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. V tomto případě neschopnost soudkyň myslet neměla závažné právní následky (ale v jiném sporu by tomu mohlo tak být). K chybám v judikátu 26 Cdo 465/2023–137 se vyjadřuji dále u jednotlivých citací.

Část první

Tyto nesmysly soudkyně bezmyšlenkovitě opisují z řady vadných předchozích judikátů (jejichž seznam pečlivě opsaly). Při tom je to totální pitomost. Základní chybou je nesmyslné tvrzení, že prý pro stanovení které části domu jsou společné je významný zejména účel jejich užívání. Tak tomu samozřejmě obecně není. Tento nesmysl opisují soudci stále dokola už dvacet let, ale je to stále stejný nesmysl jako tehdy. Šlo o přiléhavé tvrzení pouze v jednom případě, když soud rozhodoval o obsahu prohlášení (původní vlastník totiž v prohlášení vymezil společnou domovní kotelnu jako jednotku).

Vezměme jako příklad stav popsaný v tomto judikátu: Jde o bytový dům; v budově se nachází 36 bytových jednotek a 4 nebytové garáže (viz odst. 3 usnesení). Kdyby pro vlastnictví výtahů měl být rozhodující „účel užívání“, pak by vlastníci garáží v přízemí nebyli spoluvlastníky výtahů a proto by na jejich správu, opravy a údržbu nebyli povinni nic platit. Tak tomu samozřejmě není – co je v domě společné určuje výhradně prohlášení vlastníka budovy, bez ohledu na to co kdo užívá.

Pouhé hledisko „účelu užívání“ je naprosto bezvýznamné a nemůže překonat obsah prohlášení. Pokud se někdo domnívá, že určení společných částí v prohlášení je nesprávné či nemravné, má možnost jedině domáhat se změny prohlášení postupem podle 2012/89/§1169/3.

Stejně tak je tomu u balkonů: Do prázdného prostoru balkonu má přístup přes svůj byt vždy jen vlastník jediné jednotky. Kdyby pro vlastnictví stavebních konstrukcí těchto balkonů měl být rozhodující „účel užívání“, pak by vlastníci ostatních bytů bez přístupu na balkon nebyli spoluvlastníky „balkonů“, a proto by na správu, opravy a údržbu těchto stavebních konstrukcí nebyli povinni nic platit. Tak tomu samozřejmě není – stavební prvky balkonů jsou společné, a to na základě prohlášení vlastníka budovy. Na správě společných částí se podílejí všichni; opak by musel být v prohlášení uveden výslovně, s taxativním výčtem stavebních prvků budovy, které nejsou společnými částmi.

Pouhé hledisko „účelu užívání“ jednotlivých stavebních konstrukcí je pro věc naprosto bezvýznamné. Soudkyně se tedy mýlily a opět opsaly ze starých judikátů neplatné pitomosti. Je zajímavé, že hned v následujícím odstavci č. 12 to napsaly kupodivu zcela správně: 

Část druhá

Soudkyně se školácky zmýlily i ve zdůvodnění, kterým vyvracely argumentaci navrhovatele ohledně společných částí, které jsou společné vlastníkům jen některých jednotek. Soudkyně D + B + J totiž dlouhodobě nechápou rozdíl mezi vlastnickým právem a užívacím právem. Cituji z judikátu: 

Všimněte si, že soudkyně nejsou schopny rozlišit užívácí právo od vlastnického práva. Proto je jejich argumentace nepřípadná.

V první řadě: nejde vůbec o § 8 odst. 2 věta druhá ZoVB, jak napsaly tři sudičky. Tzv. relativně společné části jsou definovány jinde – v § 4 odst. 2 písm. c) ZoVB. A definice je zcela jiná, než se domnívají popletené soudkyně.

Podle § 4 odst. 2 písm. c) ZoVB platí, že „[p]rohlášení (…) musí obsahovat (…) určení společných částí budovy, které budou společné vlastníkům jen některých jednotek“. Tato definice neobsahuje žádnou omezující podmínku v tom smyslu, že by stavební konstrukce balkonu, užívaného jediným vlastníkem, nemohla být ve spoluvlastnictví vlastníků jen některých jednotek. Naopak platí, že všechny stavební konstrukce všech balkonů v domě mohou být v prohlášení vyčleněny jako (jediná) společná část, která je společná vlastníkům jen některých jednotek. ZoVB tuto možnost nevylučuje; ostatně je naprosto logické, že o relativně společné stavební prvky balkonů, lodžií či teras bude pečováno společně a zároveň.

D + B + J se zde opět naprosto zmýlily ve výkladu právní normy jednoduchého práva (i když judikatorní závěr je ve svém důsledku správný). Podotýkám, že předmětem sporu nebylo výlučné užívání, nýbrž vlastnictví (a s tím nerozlučně spojená povinnost přispívat). Muselo by se v každém připadě jednat o definici obsaženou výslovně v prohlášení vlastníka budovy, což v tomto případě nebylo splněno. Proto by jakékoliv úvahy o relativně společných čátech byly od počátku bezpředmětné. Pouze toto je jediný validní argument, který bylo třeba uplatnit.

Z uvedeného plyne, že soudkyně vůbec netušily kde mají hledat v ZoVB příslušnou definici relativně společných částí. Případně ji sice našly, ale nečetly a netuší co tam je napsáno. Případně ji sice četly, ale nedokázaly pochopit její obsah. Zase jen nějaké hádání, opisování a pseudoargumenty, namísto znalosti obsahu právní normy jednoduchého práva.

Část třetí

Další školácký omyl soudkyň D + B + J (který naštěstí v tomto případě nevedl k vadnému judikatornímu závěru): 

Chyba je v tom, že soudkyně vůbec začaly uvažovat o právně nemožném stavu, že by balkon mohl být součástí jednotky. Tak tomu ovšemže být nikdy nemůže.

• Podle § 2 písm. h) ZoVB platí, že jednotkou [je] byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu podle tohoto zákona.
• Podle § 2 písm. b) ZoVB platí, že bytem [je] místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení.
• Podle § 2 písm. i) ZoVB platí, že podlahovou plochou bytu nebo rozestavěného bytu [je] podlahová plocha všech místností, včetně místností, které tvoří příslušenství bytu nebo rozestavěného bytu.

Balkon ovšemže není místností ! Je to pouze otevřený prázdný prostor, stejně jako lodžie, terasa, parkovací stání, sklepní kóje. Právě z tohoto důvodu nemůže balkon nikdy být součástí jednotky(1994) (tu podle zákonné definice tvoří byt). Nemůže být ani součástí bytu (což podle zákonné definice je soubor MÍSTNOSTÍ). I kdyby byl v prohlášení balkon určen jako příslušenství bytu, nelze započítat jeho podlahovou plochu – opět proto, že nejde o místnost.

Sudičky opět prokázaly neschopnost porozumět zákonu, když obiter dictum nepravdivě poznamenaly, že „pokud by se plocha balkónu započítávala do podlahové plochy jednotky, musel by být její součástí“. Není tomu tak, a takováto „argumentace“ je zcela lichá. ZoVB totiž umožňoval, aby se do podlahové plochy jednotky započetly i místnosti, které jsou podle prohlášení společné a jsou pouze příslušenstvím bytu podle 1964/40/§121/2. Viz 1994/72/§2/i.

Dýšková, Brzobohatá a Jackwerthová jsou pro mne neustálým zdrojem údivu a pobavení. Pobavení je to ovšem poněkud smutné, spíše děsivé. Protože tyto tři desorientované osoby rozhodují v České republice o záležitostech týkajících se bytového vlastnictví.

Justitianus

Doporučená četba: Neexistuje nic takového jako „patřit k jednotce“