26 Cdo 465/2023 Tři popletené soudkyně opět perlí
Soudkyně Nejvyššího soudu Dýšková, Brzobohatá a Jackwerthová opětovně
dokazují, že nerozumějí dobře právu a nedovedou vyložit právní normy
jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. V tomto případě
neschopnost soudkyň myslet neměla závažné právní následky (ale v jiném
sporu by tomu mohlo tak být). K chybné argumentaci v judikátu 26 Cdo 465/2023–137 se
vyjadřuji dále u jednotlivých citací.
Část první
| Citace z judikátu: 11. Otázkou, kdy jsou okna, lodžie a balkóny součástí jednotky a kdy společnými částmi budovy, se již dovolací soud ve svých rozhodnutích zabýval […] a uzavřel, že pro závěr, které části domu jsou společné ve smyslu § 2 písm. e) zákona č. 72/1994 Sb. [resp. po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb. § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb.] je významný zejména účel jejich užívání a jejich určení v prohlášení vlastníka budovy, jen stavebně technické hledisko z pohledu zákona č. 72/1994 Sb. určující není. |
Tyto nesmysly soudkyně bezmyšlenkovitě opisují z řady vadných předchozích judikátů (jejichž seznam pečlivě opsaly). Při tom je to totální pitomost. Tento nesmysl opisují soudci stále dokola už dvacet let, ale je to stále stejný nesmysl jako tehdy. Šlo o přiléhavé tvrzení pouze v jednom případě, když soud rozhodoval o vadě prohlášení (původní vlastník totiž v prohlášení vymezil společnou domovní kotelnu jako jednotku)[1].
Účel užívání sám o sobě je bezvýznamný. Šlo by totiž o zmatečnou a dvojkolejnou právní úpravu: někdy by vlastnictví mohlo být určeno ad hoc podle toho co kdo v domě užívá, jindy by se mohl uplatnit obsah prohlášení vlastníka budovy. Právní úprava je však jiná, naprosto jednoznačná: Co je v domě společné určuje výhradně prohlášení vlastníka budovy, bez ohledu na to co kdo reálně užívá. Pouhé hledisko „účelu užívání“ je z právního hlediska bezvýznamné a nemůže překonat obsah prohlášení.
ZoVB sice zmiňuje, že společnými částmi domu [jsou] části domu určené pro společné užívání (1994/72/§2/g), avšak jde o pouhou definiční právní normu [2], která neukládá nikomu žádnou vymahatelnou povinnost.
Pokud se někdo domnívá, že určení společných částí v prohlášení je nesprávné (chybné či nemravné), má možnost jedině domáhat se změny prohlášení postupem podle 2012/89/§1169/3.
Tak je tomu u balkonů: Do prázdného prostoru balkonu má přístup přes svůj byt vždy jen vlastník jediné jednotky. Kdyby pro vlastnictví stavebních konstrukcí měl být rozhodující „účel užívání“, pak by vlastníci ostatních bytů bez přístupu na balkon automaticky ztratili spoluvlastnický podíl na balkonech a proto by na správu, opravy a údržbu těchto stavebních konstrukcí nebyli povinni nic platit. Tak tomu samozřejmě není – stavební prvky balkonů mohou být vyňaty ze společných částí jedině na základě prohlášení vlastníka budovy. Muselo by to být v prohlášení uvedeno výslovně, s taxativním výčtem všech stavebních prvků budovy, které nejsou společnými částmi.
Pouhé hledisko „účelu užívání“ jednotlivých
stavebních konstrukcí je pro věc naprosto bezvýznamné. Soudkyně
se tedy mýlily a opět opsaly ze starých judikátů neplatné pitomosti. Je
zajímavé, že hned v následujícím odstavci č. 12 to napsaly kupodivu
zcela správně:
| Citace z judikátu: 12. (…) Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že balkóny jsou společnými částmi budovy, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť pro závěr, které části domu jsou společné, je významné jejich určení v Prohlášení. |
Část druhá
Soudkyně se školácky zmýlily i ve zdůvodnění, kterým vyvracely
argumentaci navrhovatele ohledně společných částí, které jsou společné
vlastníkům jen některých jednotek. Soudkyně D + B + J totiž dlouhodobě
nechápou rozdíl mezi vlastnickým právem a užívacím právem [3]. Cituji
z judikátu:
| Citace z judikátu: 12. (…) Namítá-li navrhovatel, že balkóny jsou společné jen těm vlastníkům jednotek, k nimž náleží, pak přehlíží, že ten který balkón může užívat vždy pouze ten vlastník jednotky, z níž je přístupný. Nepatří tedy do společného užívání vlastníků více jednotek [v tomto případě konkrétně těch jednotek, k nimž náleží (jakýkoliv jiný) balkón], nýbrž pouze vždy vlastníka jediného, a proto nemůže jít ani o část domu, která je ve spoluvlastnictví jen některých vlastníků jednotek (§ 8 odst. 2 věta druhá zákona o vlastnictví bytů). |
Všimněte si, že soudkyně nejsou schopny rozlišit rozdíl mezi užívacím právem a vlastnickým právem. [3] Uživatel balkonu není totéž co vlastník balkonu; to vědí i studenti v prvním ročníku práv. Proto je argumentace tří sudiček nepřípadná a právně vadná.
V první řadě: nejde vůbec o § 8 odst. 2 věta druhá ZoVB, jak napsaly tři sudičky. Tzv. relativně společné části jsou definovány jinde – v § 4 odst. 2 písm. c) ZoVB. A definice je zcela jiná, než se domnívají popletené soudkyně.
Podle § 4 odst. 2 písm. c) ZoVB platí, že „[p]rohlášení (…) musí obsahovat (…) určení společných částí budovy, které budou společné vlastníkům jen některých jednotek“. Tato definice neobsahuje žádnou omezující podmínku v tom smyslu, že by stavební konstrukce balkonu, užívaného jediným vlastníkem, nemohla být ve spoluvlastnictví vlastníků jen některých jednotek. Naopak platí, že všechny stavební konstrukce všech balkonů v domě mohou být v prohlášení vyčleněny jako (jediná) společná část, která je společná vlastníkům jen některých jednotek. ZoVB tuto možnost nevylučuje; ostatně je naprosto logické, že o relativně společné stavební prvky balkonů, lodžií či teras bude pečováno společně a zároveň.
D + B + J se zde opět naprosto zmýlily ve výkladu právní normy jednoduchého práva (i když judikatorní závěr je ve svém důsledku správný). Shrnuji, že předmětem sporu nebylo výlučné užívání, nýbrž vlastnictví (a s tím nerozlučně spojená povinnost přispívat). Pokud by mělo jít o výlučné vlastnictví některé části, pak by musela v prohlášení vlastníka budovy existovat definice této konkrétní části, s určením kdo je jejím výlučným vlastníkem. To ovšem v tomto případě nebylo splněno. Proto jakékoliv spekulativní úvahy o relativně společných čátech jsou od počátku bezpředmětné. Co není v prohlášení, to je společné. Pouze toto je jediný validní argument, který bylo třeba uplatnit.
Z uvedeného plyne, že soudkyně vůbec netušily kde mají hledat v ZoVB příslušnou definici relativně společných částí. Případně ji sice našly, ale nečetly a netuší co tam je napsáno. Případně ji sice četly, ale nedokázaly pochopit její obsah. Zase jen nějaké hádání, opisování a pseudoargumenty, namísto znalosti obsahu právní normy jednoduchého práva.
Dýšková, Brzobohatá a Jackwerthová jsou pro mne neustálým zdrojem údivu a pobavení. Pobavení je to ovšem poněkud smutné, spíše děsivé. Protože tyto tři desorientované osoby rozhodují v České republice o záležitostech týkajících se bytového vlastnictví.
Justitianus
Poznámka [1]: Viz judikáty III. ÚS 23/04, 31 Ca 247/98 a 28 Cdo 1788/2003.
Poznámka [2]: K pojmu „definiční právní norma“ viz usnesení Ústavního soudu ÚS 2784/13 ze dne 15. dubna 2014. Citace: „… ustanovení je svou povahou definiční normou, která nezakládá jinou povinnost, než spojovat konkrétní pojem s konkrétním obsahem. Nejedná se tedy o klasickou právní normu, ale o normu mající spíše formální význam, která se dotýká interpretace daného právního předpisu“.
Poznámka [3]: Doporučená četba: Neexistuje nic takového jako „patřit k jednotce“
Poznámka [4]: Balkon, lodžie, terasa, kóje, parkovací stání je podle ZoVB (prázdný) prostor, který může být příslušenstvím bytu. Nikoliv součástí jednotky či bytu! Nikoliv věcným příslušenstvím jednotky či bytu! Hloupí soudci si tento pojem konstantně pletli, viz např. judikát NS 22 Cdo 1455/2008, kde po citování jakéhosi nesmyslu se nakonec soudce Spáčil vzpamatoval a uvedl správnou definici. Cituji: „Sklep ani kóje nejsou samostatnými věcmi, které by mohly být předmětem právních vztahů (§ 118 ObčZ), ale jsou součástmi domu (§ 120 odst. 1 ObčZ)“. K tomu citace: [městský soud] „uzavřel, že v daném případě nebylo prokázáno, že by předmětná sklepní kóje měla charakter místnosti, nejde tudíž o součást bytové jednotky; jde toliko o společný prostor, který nelze započítat do podlahové plochy bytu.“
Poslední komentáře