NS 26 Cdo 2471/2007, ze dne 24. června 2009

Otázka, jaké důsledky má neuvedení shora uvedených
náležitostí ve vyúčtování, již byla rozhodovací praxí
dovolacího soudu vyřešena.
Podle ustálené judikatury je podmínkou splatnosti
nedoplatku za služby, že vyúčtování bylo řádně (tj. v
souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce
s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s
příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které s
(řádným) vyúčtováním zákon spojuje. O vyúčtování úhrad za
plnění poskytovaná s užíváním bytů (cen a záloh za
dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a
vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího
z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny
předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena
provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající
některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu
v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé
vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby
se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové
úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši.
Jestliže tedy pronajímatel provede vyúčtování nesprávně,
není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik
platební povinnosti nájemce. Protože (řádné) vyúčtování
je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm
uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka
splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic
změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné)
vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat –
číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly
původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde
totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní
vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako
vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost
nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku)
řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy
provedeného, vyúčtování (srov. stanovisko Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 16. července 1981, Cpj 164/80,
uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1983, nebo rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 9. února 1968, sp.zn. 7 Co 598/67,
uveřejněný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1969, a dále rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. listopadu 2003,
sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněný pod C 2170 v sešitě
č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu;
zbývá dodat, že vzhledem k závěrům, které dovolací soud v
této věci učinil, je naposledy citované rozhodnutí
využitelné i pro projednávanou věc, a to bez ohledu na
to, že ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 bylo předmětem
dovolacího přezkumu pouze posouzení otázky příslušenství
pohledávky). K tomuto výkladu se přiklonil Nejvyšší soud
též v usnesení ze dne 9. 3. 2005, sp. zn.
26 Cdo 1742/2005, jež se týkalo aplikace § 10 odst.
2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. pro vyúčtování plnění právě
poskytnutá v kalendářním období roku 2000 a roku 2001. Z
uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku
předloženou k dovolacímu přezkumu v souladu s ustálenou
soudní praxí. Dovolatelům nelze přisvědčit ani v tom, že
nastala splatnost dalších plnění (vodného a stočného a
osvětlení společných prostor v domě – viz § 3 odst. 6
písm. d/ vyhl. č. 176/1993 Sb.). I v těchto případech ale
nemohla být pohledávka z vyúčtování splatnou dříve, než
byl nájemce seznámen s rozvrhem nákladů, aby „věděl,
kolik je dlužen“ (srov. odůvodnění usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 19. 10. 1973, sp. zn. 9 Co 651/73,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
poř. č. 68 civ., ročník 1974, sešit 9 týkající se vodného
a stočného a totéž lze vztáhnout i na vyúčtování
osvětlení společných prostor domu)."

ZoVB