Mám to úplně stejně. Po předposlední zkušenosti v paneláku (pán nade mnou dvakrát denně ráno a večer po dobu jedné hodiny cvičil na trumpetu) a předpředchozí (pán nade mnou provozoval v bytě truhlářskou dílnu s elektrickou pilou a bruskou v bytě) jsem se odstěhoval do cihlového starého činžovního domu v historické zástavbě města do posledního patra v bláhovém domnění, jak jsem nad všemi vyzrál.

V paneláku s malinkatými místnostmi a nízkými stropy totiž nemůžete byt spolehlivě akusticky oddizolovat. Před sádrokartonovou desku musíte vložit cca 10–15 cm izolační vrstvu minerální vaty a od stěny musí být volný prostor cca 30–50 cm.

Tohle v paneláku udělat nejde, protože si zmenšíte byt z obou stran o 1 metr a při dispozici panelákových bytů pak budete bydlet v nudli.

Po nastěhování do nového bytu jsem kompletně odizoloval všechny stěny k sousedům a sousedy opravdu neslyším. Investice do zvukové izolace cca 30 tisíc Kč. Občas když někdo zavrtá, tak to projde podlahou, ale občasný rámus jde přežít.

No, co myslíte, že následovalo.

V době ekonomického boomu po roce 2015 mi přímo pod okny v přízemních prostorech v protějších sousedících domech postupně otevřeli 3 (slovy tři) noční bary s trvalou základnou bujarých hostů, kteří si chodník pletou s vnitřní provozovnou. Jeden z barů se dokonce rychle stal kultovním pro určitou skupinu osob.

Takže jsem tam, kde jsem byl.

Jestli jste někdy někdo zkoušel volat v noci městskou policii, nebo vyjednávat s majiteli barů (v mém případě se třemi), posílat výzvy od advokátní kanceláře, žádat o pomoc radnici, asi víte, jak jsem mohl dopadnout. Kupodivu problém nevyřešila ani pandemie, jeden z barů fungoval navzdory opatřením, nyní samozřejmě už od loňského léta jedou naplno všechny tři bary.