Judikatura o zavedeni nepravé retroaktivity říká.

S problematikou nedobudnutia účinnosti nového zákona súvisí úzko aj problematika vzťahu nových ustanovení, ktoré upravujú už existujúce právne vzťahy. Uvedenú problematiku, nazývanú problematikou intertemporality, možno riešiť v prechodných ustanoveniach nového zákon dvoma spôsobmi:

1.konštatovaním, že právne vzťahy vzniknuté pred nadobudnutím účinnosti nového zákona sa riadia podľa doterajších predpisov, alebo

2.konštatovaním, že od nadobudnutia účinnosti nového zákona sa pri vzťahoch vzniknutých podľa doterajších predpisov, ich vznik riadi doterajšou, ich obsah však už novou právnou úpravou.

Pl ÚS 78/92 http://spcp.prf.cuni.cz/…/us15–92.htm

Na tento nález z dob ČSFR se odkazuje i další judikatura v této věci.

Já tvrdím, že NOZ není v tomto rozporu. Neboť zákonodárce se s nepravou retroaktivitou vypořádal v ustanoveních § 3041 a § 3028

Zdůvodnění jsem uváděl zde. http://www.portalsvj.cz/…m-89–2012-sb

Vy oproti tomu tvrdíte, že tato ustanovení se nevztahují na situaci SVJ vzniklých před 1.1.2014. Dle mého názoru nemáte pravdu.

Místo logického jsem spoluvlastník domu (viz ZOVB) ⇒ moje spoluvlastnictví = věcné právo se podle § 3028 řídí NOZem ⇒ jsem členem SVJ podle NOZ, neboť § 1194 říká, že členství v SVJ je neoddělitelné od vlastnictví jednotky (a je úplně jedno, že má jednotka vznikla dle ZOVB a je vyměřená dle ZOVB, neboť i tak se jedná o prostorově oddělelnou část domu, což v souladu s důvodovou zprávou k NOZu, která jako prostorově oddělenou část domu berou i části patrově rozdělěného domu) ⇒ jsem členem SVJ upraveného v NOZu ⇒ podle § 3041 se právní povaha SVJ, jehož jsem členem řídí NOZem.

Se prostě pokoušíte o to, aby existovaly různá SVJ. Toto je ovšem v rozporu s § 1194, kdy vaše vlastnictví a spoluvlastnictví by podle NOZu bylo, Vaše SVJ nikoliv. Tuto snahu považuji za chybný výklad zákona. Jedná se jazykový výklad přechodných ustanovení, který je v rozporu s judkaturou ústavního soudu a v rozporu s NOZem jako takovým a v rozporu s úmyslem zákonodárce.

č. 89/2012 Sb.Zákon občanský zákoník

§ 2

(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

A dále také z judikatury o retroaktivitě

Pl. ÚS 21/96

Je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.

V případě § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, lze jeho soulad s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy zabezpečit výkladem. To znamená, že uvedené ustanovení nutno interpretovat v tom smyslu, že nájemní poměry, jež vznikly ze smluv uzavřených před 28. únorem 1992 ze zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., v případě zrušení podniku bez likvidace nebo vynětí části majetku podniku před 13. srpnem 1993 zanikají teprve po nabytí účinnosti zákona č. 210/1993 Sb. (resp. se jejich režim ode dne 8. prosince 1992 do dne 13. srpna 1993 řídí zákonem č. 544/1992 Sb., kterým byl zákon č. 92/1991 Sb. novelizován).

Zbývá tedy vyřešit otázku ústavněprávní akceptovatelnosti nepravé retroaktivity § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v důsledku které po nabytí své účinnosti lex posterior změnil, resp. zrušil právní poměry, jež vznikly na základě legis prioris. Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práv a svobod odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Při posouzení způsobu legislativního řešení intertemporality tudíž sehrává svou roli nejen míra odlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenská naléhavost zavedení nové právní úpravy ap.

Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy tedy z hlediska ústavního není věcí nahodilou nebo věcí libovůle. Je věcí zvažování v kolizi stojících ústavněprávních principů. V této souvislosti právní teorie na adresu nepravé retroaktivity konstatuje, že tato je „zásadně přípustná; i ona může ale být ústavněprávně nepřípustnou, jestli je tím zasaženo do důvěry ve skutkovou podstatu a význam zákonodárných přání pro veřejnost nepřevyšuje, resp. nedosahuje zájem jednotlivce na další existenci dosavadního práva.“ (B. Pieroth, Rückwirkung und Ubergangsrecht. Verfassungsrechtliche Mabetastäbe für intertemporale Gesetzgebung, Berlin 1981, s. 380–381)

Při posuzování souladu napadeného ustanovení, jež působí s účinky nepravé retroaktivity, s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy nutno zvažovat intenzitu veřejného zájmu na úspěšném provedení „velké“ privatizace (u které existující nájmy snižují atraktivnost privatizovaných podniků pro nabyvatele a tím i proveditelnost privatizace) s mírou zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, tj. s mírou ochrany dobromyslných nájemců nebytových prostor a majetku bývalých státních podniků.

Privatizace státních podniků, jako součást ekonomické transformace centrálně řízeného komunistického hospodářského systému na systém založený na svobodě vlastnictví a tržním hospodářství, představovala a představuje z hlediska ústavního naplnění čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stupeň intenzity veřejného zájmu na dosažení uvedeného cíle odůvodňuje z hlediska akceptace nepravé retroaktivity i určitý zásah do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo.

Z hlediska posuzované věci nepravá zpětná účinnost § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., znamená, že nájemce nebytových prostor nebo jiného majetku, ke kterým vykonávají právo hospodaření státní podniky, si musel po 13. srpnu 1993 být vědom, že ke dni zrušení podniku bez likvidace nebo vynětí části majetku podniku (čili změnou vlastníka) nájemní poměr, uzavřený před 28. únorem 1992, zanikne a mohl, resp. musel tedy s touto skutečností počítat. Obdobný přístup zvolil zákonodárce i v případě právních důsledků restitucí, když v zákoně č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mezi důvody ukončení nájmu nebytových prostor, uzavřeného na dobu určitou, výpovědí řadí rovněž vydání nemovitostí podle restitučních zákonů (č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení ustanovení § 45 odst. 3 věty třetí zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.

Celá Vaše právní konstrukce spočívá na pouhém tvrzení, že SVJ vzniklé před 1.1.2014 neupravuje NOZ a tedy se na něj nevztahuje § 3041. A to je prostě málo a není to pravda. NOZ zrušil ZOVB a právní úpravu SVJ v něm nahradil. Takže upravuje veškerá SVJ.

Nehledě na to, že skutečně nevidím žádnou šanci prokázat společenský zájem na tom, aby existovala dvoukolejnost SVJ tak, jak si ji představujete. A neshledávám ani změny zavedené NOZem jako protiústavní zásah do vlastnického práva, neboť i vyšší zásah v roce 2000 byl v nálezu Pl. ÚS 51/2000 shledán ústavně konformním.