Odpovědnost za pád na mokrém schodišti

• „Závadami ve schůdnosti pozemní komunikace se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat.“

Tento právní názor přijalo na říjnovém zasedání občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu v Brně v rámci sjednocování soudní praxe týkající se otázky odškodňování úrazů chodců na kluzkých či neuklizených chodnících.

Zjednodušeně řečeno, pokud chodec ví, že chodník není uklizený, je na něm námraza a přesto se na něm pohybuje tak, že tyto faktory nebere v úvahu, potom v případě úrazu nemůže očekávat, že bude odškodněn. Odškodnění by chodec mohl očekávat v případě, že dojde k nečekané změně, kterou nemohl předpokládat (například dojde k náhlé změně počasí a chodník se nečekaně změní v ledovku). Pokud totiž vstupuje na chodník, který nese znaky zimního počasí, pak se musí chovat podle této situace, která je mu předem známa a té přizpůsobit pohyb a své chování.

Nejvyšší soud vydal svůj právní názor na základě sporu (sp. zn. 25 Cdo 1713/2008) občana z Ostravy, který kolem třetí hodiny ranní utrpěl úraz na neposypané místní komunikaci a žaloval majitele chodníku na bolestném o 54 tisíc korun. Okresní soud v Ostravě mu vyhověl, ale v rámci odvolacího řízení Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl. Podle krajského soudu chodec věděl, v jakém stavu je chodník a bylo prokázáno, že věděl o namrzlém stavu a mohl tedy předvídat, že chůze na takovém chodníku vyžaduje zvláštní opatrnost. Podle zjištění v této noční době, kdy teplota klesla pod bod mrazu, ani nebylo v silách majitele chodníku námrazu odstranit. Navíc nešlo o závadu ve schůdnosti komunikace ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb.

Nejvyšší soud proto svým rozsudkem dovolání zamítl a potvrdil tak správný názor Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 1713/2008 byl přijat jako sjednocující stanovisko, které bude zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Stanovisko Nejvyššího soudu nijak nezbavuje majitele chodníků povinnosti udržovat jejich schůdnost.

• Malíř není zodpověden za úraz, že schody neposypal pískem nebo popelem. Zavinění poškozeného, jest spatřovati v tom, že se vydal na cestu po kluzkých schodech, nešetře při tom náležité opatrnosti. (Rozhodnutí ze dne 12.06.1925, Rv I 823/25)

      Žalobkyně sklouzla na schodech v době, kdy byly malovány, a poranila se. Žaloba proti malíři o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:

      Dovolatelka spatřovala zavinění žalovaného v tom, že před vymalováním schodiště dal svými zaměstnanci jako malířský mistr seškrabovati ze zdí starou maltu i s hlinkou, která úplně pokrývala schody a dlaždice v chodbách, a které žalovaný neodstranil, ani pískem neposypal, takže, poněvadž při pokračování v pracích byla navlhčena, tvořila mokrou a kluzkou hmotu a činila chůzi po schodech a po chodbách přímo nebezpečnou. 

      Bylo však odvolacím soudem zjištěno, že při vylíčené práci na domovních chodbách a schodech vytvářející se kluzkosti nelze zabrániti posypáváním chodeb a schodů pískem nebo popelem, leda že by byla nasypána silná vrstva, což se však nikdy neděje, že při práci samotné nelze zabrániti nahromadění hlinky na chodbách a schodech, a že chodec sám musí dávati pozor, by neupadl. 

      Podle §u 1299 obč. zák. odpovídati jest při jednáních, vyžadujících zvláštních znalostí, i za nedostatek pozornosti a znalosti, jež mají jenom odborníci. Toto pravidlo chce říci pouze, že taková jednání mají konati právě jenom znalci, a že uvedené nedostatky přičítány jsou jim za vinu. Pokud by se dovolatelka mínila dovolávati ochrany tohoto předpisu, je závažno, že se nikdy neděje, aby při zmíněné práci nasypávána byla na kluzké chodby a schody silná vrstva písku nebo popele, že tedy musí býti spoléháno na obyčejnou pozornost chodců. 

      Odvolací soud přičlenil k tomuto svému zjištění, opřenému o znalecký posudek, také svůj vlastní, na všeobecné známosti založený poznatek, že při provádění malby na chodbách a schodech není na tyto sypán popel nebo písek, a že by toto sypání nezabránilo kluzkosti, poněvadž při práci padá ze stěn vždy nová a nová vrstva vlhké hlinky a barvy, takže chodby a schody, i když by posypáním pískem nebo popelem staly se drsnými a méně kluzkými, stanou se nově napadanou vrstvou zase kluzkými. 

      Poněvadž není ani zákonitého předpisu, jenž by dovolatelkou postrádané ochranné opatření malířům při řečené práci nařizoval, poněvadž není ani obvyklo, taková opatření učiniti, nelze žalovanému z hlediska odborného konání jeho práce přičítati za zavinění, že kluzkých schodů a chodeb neposypal silnou vrstvou písku nebo popela. Ale pak ho nelze činiti zodpovědna ani z hlediska obyčejné pozornosti podle §u 1297 obč. zák. Byla-li chodba a schody tak kluzkými, že po nich chůze byla nemožna, bylo povinností majitele domu, v němž se úraz přihodil, by zastavil pasáž na schodech a chodbách, žalovanému nelze však přičítati za vinu, že se tak nestalo. 

      Leč i na dovolatelce musí býti požadována obyčejná v §u 1297 obč. zák. uvedená pozornost a opatrnost, která jí měla kázati, by šla tak, aby nesklouzla, aby se po případě přidržela zábradlí, nebo, je-li tak nezkušená, že nedovede choditi po malířskou hlinkou zamazaných a kluzkých schodech, aby se na tuto pro ni nebezpečnou cestu nevydávala, zvláště když podle jejího tvrzení neběžela, tedy šla pomalu a přes to upadla, zničila si punčochy, silně poškodila šaty a pohmoždila si levé koleno. 

      Vydala-li se, ač musila viděti, co se děje, přes to na tolik pro ni nebezpečnou cestu, jednala na vlastní vrub, nedbajíc opatrnosti a péče obyčejných schopností lidských, a proto sluší uznati, že si zavinila sama svůj úraz. 

§ 2900
Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

§ 2901
Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu (…).

§ 2903
(1) Nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.