Rozšířeným omylem dlužníků je, že dluh po určité promlčecí době automaticky zaniká. Jak je tento omyl rozšířen, jsme se mohli přesvědčit, když ČT požadovala zaplacení i 15 let starých poplatků. Kdekdo vykřikoval, že dluh je promlčen a ČT postupuje protiprávně.

Pravda je jiná. Žádný dluh nezaniká uplynutím nějaké doby (není-li to dohodnuto, což obvykle není).

ObčZ §100/1: Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Normální postup věřitele:

Vypočítá dlužnou částku, přičemž se nezabývá promlčecími lhůtami. To by v uvedeném příkladě neměl být problém.

Normální postup slušného dlužníka:

Spor vede věcně (o oprávněnosti dluhu, správnosti výpočtu dlužné částky, …). Promlčení se nedovolává a výše uvedený příklad se tedy neřeší.

Je-li dlužník neslušný, dovolá se promlčení. Pak je celkem jedno (plus/minus autobus), kolik soud určí, horní hranicí je výše dluhu, uplatňovaná věřitelem. Když se to dlužníkovi nebude líbit, tak se může odvolat.

Výše uvedený příklad si může dlužník spočítat exaktně sám za domácí úkol, aby věděl o kolik přesně ho ten hajzl věřitel „obral“.

V tomto smyslu považuji ObčZ za jasný. Příklad je jen akademické cvičení.

Mimochodem, televizi jsem zaplatil 1 poplatek za srpen 1995 i s úroky. Dal jsem si tu práci a roztřídil jsem všechny útržky, které házím do krabice od bot. Světe div se, jediný útržek, který mi chyběl byl za srpen 1995.