Celková liberalizace zákonné regulace soukromého života, kterou osnova sleduje, vyžaduje jasné odlišení zákonného přístupu k absolutním a relativním majetkovým právům. Protože absolutní majetková práva (práva věcná a právo dědické) působí vůči každému a zakládají mj. i povinnosti třetím osobám, omezuje to autonomii vůle. První hlava třetí části proto zdůrazňuje tři základní charakteristické rysy absolutních majetkových práv. Předně je to zásada, že věcná práva i právo dědické působí vůči každému. Z ní je v dalších ustanoveních návrhu upraveno několik výjimek. Jde např. o návrh ustanovení o nabytí vlastnického práva od nevlastníka, o zřízení zástavního práva k cizí věci nebo o návrh ustanovení limitující ochranu oprávněného dědice. Zdůrazňuje se, že výjimky tohoto druhu může stanovit jen zákon. Navrhuje se rovněž stanovit, že subjektivním právům může jejich absolutní povahu přiznat jen zákon. Tím se výslovně vyjadřuje zásada, naukou uznávaná i v současné době, že existuje numerus clausus absolutních majetkových práv, který nelze nad rámec zákona rozšiřovat. Konečně se navrhuje jasně vyjádřit zásadní kogentnost úpravy práv věcných i práva dědického a stanovit, že od ustanovení druhé části zákona se lze s účinky vůči třetím osobám odchýlit jen, připouští-li to zákon. Jakkoli tedy např. ustanovení o vlastnickém právu upravují podrobně sousedská práva, nebrání sousedům v odlišných ujednáních – ta ovšem budou zavazovat jen kontrahenty a nedotknou se třetích osob (ledaže ujednání získá svou věcněprávní podobu, např. jako služebnost). Rovněž to je pravidlo uznávané v teorii i v soudní praxi již dnes.

Pokud se vlastníci mezi sebou dohodnou (víme, co v této souvislosti znamená slovo „dohoda“?), pak si mohou ujednat, že např. všechny náklady na správu a služby se budou rozpočítávat podle spoluvlastnického podílu. Tato dohoda ale zavazuje jen její kontrahenty, jak říká důvodová zpráva, a pochopitelně jakýkoliv nový kontrahent (nový vlastník) touto dohodou není vázán a úspěšně se dovolá kogentních ustanovení zákona.