Jinak nikdo neříká, že se má většina podřizovat jednotlivci.

Ale všichni musí dodržovat zákon a tedy i stanovy a dokonce i jednat v souladu s dobrými mravy.

No a ústava obsahuje:

HLAVA PRVNÍ ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ Čl. 1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodní­ho práva.

Listina práv a svobod říká:

HLAVA PÁTÁ PRÁVO NA SOUDNÍ A JINOU PRÁVNÍ OCHRANU Čl. 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Sdělení č. 209/1992 Sb. říká, že jsme podepsali úmluvu a Evropská úmluva o lidských právech říká:

ČLÁNEK 6 Právo na spravedlivé řízení

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Skutečně tam nikde není, že jsme právní stát pouze v důležitých věcech, že máme právo domáhat se svého práva pouze v důležitých věcech, ani že máme právo na projednání pouze důležité záležitosti nezávislým a nestranným soudem…

Ostatně ESLP k článku 6 úmluvy judikoval:

90. Soud připomíná, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zakotvuje „právo na soud“, jehož součástí je právo na přístup k soudu, tj. právo zahájit řízení před soudem v občanskoprávních věcech (Osman proti Spojenému království, 28. října 1998, § 147, Sbírka rozsudkù a rozhodnutí 1998-VIII).

Možnost předložit věc soudu však sama o sobě nenaplňuje všechny požadavky tohoto ustanovení. Je také třeba prokázat, že míra přístupu poskytovaná vnitrostátními právními předpisy byla dostatečná k tomu, aby jednotlivci zajistila „právo na soud“ se zřetelem k principùm demokratického právního státu (Petkoski a ostatní proti „bývalé jugoslávské republice Makedonii“, è. 27736/03, § 40, 8. ledna 2009, který dále odkazuje na Ashingdane proti Spojenému království, rozsudek ze dne 28. května 1985, série A è. 93, § 57). Článek 6 odst. 1 Úmluvy navíc zaručuje právo na přístup k soudu, které zahrnuje nejenom právo na zahájení řízení, ale také právo na „rozhodnutí“ sporu soudem. Jak je uvedeno v judikatuře Soudu, „bylo by iluzorní, kdyby vnitrostátní právní systém smluvní strany umožňoval jednotlivci podat civilní žalobu u soudu, aniž by bylo zaručeno, že o věci bude rozhodnuto pravomocným rozhodnutím v rámci soudního řízení. Bylo by nepředstavitelné, že by článek 6 odst. 1 Úmluvy detailně popisoval procesní záruky pro strany – řízení, které je spravedlivé, veřejné a rychlé –, aniž by stranám zaručil pravomocné rozhodnutí jejich civilního sporu“ (Petkoski, viz výše, a Multiplex proti Chorvatsku, è. 58112/00, §§ 44 a 45, 10. července 2003).

„Právo na soud“ zároveň není právem absolutním a připouští jistá omezení, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu na úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Taková omezení ovšem nemohou vyloučit nebo omezit přístup osoby k soudu takovým způsobem nebo v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva (Edificaciones March Gallego S.A. proti Španìlsku, 19. února 1998, § 34, Sbírka rozsudkù a rozhodnutí 1998-I).

No a české soudy místo aby rozhodovaly spory o tom, zda byl dodržen zákon a stanovy, tak vyhazují vlastníky s tím, že dodržení zákonů, což je základní kámen právního státu, není důležité přezkoumat, čímž popírají samu podstatu práva na soud.

A což vede k tomu, že následně je vlastník nucen podřídit se usnesení v rozporu se zákonem, což je v rozporu s tím, že Článek 4 Listiny práv a svobod říká (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

A ještě je naprosto nepředvídatelné, co je pro soudy oním bájným důležitým důvodem a co ne. Což je v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí.