III. ÚS 1566/18 z 10.7.2018

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Jana Bláhy a Mgr. Ladislavy Bláhové, zastoupených Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou, sídlem Kovářská 1169/17, Praha 9 – Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2018 č. j. 26 Cdo 1312/2017–229, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 7 Cmo 471/2015–175 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2015 č. j. 47 Cm 341/2014–70, spojené s návrhem na zrušení § 1209 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za časti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Současně stěžovatelé navrhli zrušení § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), pro rozpor s čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy a požadovali přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) sp. zn. 47 Cm 341/2014 vyplývá, že stěžovatelé závěrem roku 2014 podali u tohoto soudu žalobu na určení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“) ze dne 14. 10. 2014 v bodě 4 („Odsouhlasení vybudování nezávislého vstupu na půdu“) a v bodě 10 („Schválení zvýšení příspěvků dlouhodobých záloh“) a současně se domáhali, aby SVJ byl uložen dočasný zákaz jednat podle těchto bodů usnesení. Koncentrovaně vyjádřeno, stěžovatelé namítali, že usnesení sub 4 nebylo přijato, neboť nebylo dosaženo požadované kvorum, a usnesení sub 10 není formulováno jasně, srozumitelně a jednoznačně. Po provedeném dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2015 č. j. 47 Cm 341/2014–70 žalobu zamítl s odůvodněním, že v případě hlasování a přijetí usnesení nepatří záležitost pod bodem 4 do žádné z taxativně vyjmenovaných oblastí požadované tříčtvrtinové většiny a že v případě bodu 10 nemají aktivní legitimaci, neboť nehlasovali proti návrhu na zvýšení příspěvků dlouhodobých záloh (pozn. stěžovatelé se hlasování zdrželi).
3. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé samostatnými (obsahově zcela shodnými) odvoláními. Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) shledav, že dovolání nejsou důvodná, rozsudkem ze dne 4. 11. 2016 č. j. 7 Cmo 471/2015–175 potvrdil rozsudek krajského soudu. V odůvodnění nejprve reagoval na námitku stěžovatelů o kolizi zájmů osob jednajících za SVJ, kterou vyhodnotil jako nedůvodnou (str. 9 až 10), poté se věnoval právnímu režimu vztahů uvnitř SVJ, včetně obsahu pojmu „důležitý důvod“ (str. 10 až 13), a uzavřel, že je zajedno s krajským soudem ohledně bodu 4 usnesení v tom, že nejde o důležitý důvod, a ohledně bodu 10, že stěžovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé společné dovolání, jehož přípustnost založili vymezením tří otázek hmotného práva, které – podle nich – dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 2. 2018 č. j. 26 Cdo 1312/2017–229 dovolání odmítl pro nepřípustnost, a to po objasnění, že nemá důvod odchýlit se od dosavadních právních názorů (o vyloučení podpůrné aplikace ustanovení o spolku – § 1221 obč. zákoníku, o výkladu slovního spojení „přehlasovaný vlastník“), a konstatoval, že rozhodnutí vrchního soudu je výrazem standardní soudní praxe.

II. Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo porušeno: odepřením meritorního rozhodnutí o žalobě stěžovatelů na neplatnost usnesení vedlejšího účastníka, čímž byl rovněž porušen čl. 13 Úmluvy, neboť není žádný účinný prostředek nápravy; neprovedením důkazu audiozáznamem ze zasedání shromáždění vedlejšího účastníka, na kterém bylo hlasováno o napadených usneseních, a neprovedením důkazu zápisem z předcházejícího zasedání shromáždění ze dne 20. 3. 2014, aniž by jejich neprovedení soudy dostatečně odůvodnily [viz nález sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009 (N 255/55 SbNU 463)]; protiústavní interpretací soudů, neboť jejich výklad pojmu „přehlasovaný vlastník“ v § 1209 odst. 1 obč. zákoníku vybočuje ze všeobecně konsensuálních významů a je logickým excesem; extrémním nesouladem skutkových zjištění s právními závěry soudů; nevypořádáním se s jejich námitkami o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a porušení Úmluvy Nejvyšším soudem.

6. Konkrétně stěžovatelé uvedli, že odepřením práva na soudní ochranu a neexistencí žádného účinného prostředku nápravy, jsou nuceni činit, co zákon neukládá, čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, a dále jsou jim ukládány povinnosti nikoli na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, čímž došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Odepřením práva na soudní ochranu došlo k zásahu do jejich majetkových práv, neboť musí plnit povinnosti uložené rozhodnutím shromáždění vedlejšího účastníka v rozporu se zákonem, a dále je stěžovatelům znemožněno domáhání se vyrovnání újmy, která jim byla způsobena protiprávním rozhodováním vedlejšího účastníka, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Odepřením práva na soudní ochranu rovněž došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny i tím, že vlastnické právo všech vlastníků nemá stejnou zákonnou ochranu, neboť u zákonných úprav neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby pouze u společenství vlastníků je věcně omezen soudní přezkum a jen u společenství vlastníků se může domáhat soudního přezkumu pouze přehlasovaný člen, nikoli každý člen, jak je to v případě všech ostatních právních úprav, čímž byl porušen čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 14 Úmluvy, dle kterých se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu majetku nebo jiného postavení.

7. S využitím odkazů na judikaturní závěry Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i literární prameny v dalších částech ústavní stížnosti stěžovatelé snášejí podrobné argumenty na podporu svých tvrzení o porušení jejich základních práv. Kromě jiného namítají, že soudní přezkum neplatnosti rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků musí být umožněn u každého rozhodnutí, nikoliv jen o významných záležitostech, že musí plnit povinnosti založené rozhodnutím shromáždění v rozporu se zákonem a stanovami, že je založena nerovnost osob v právu domáhat se soudní ochrany, neboť toto právo je umožněno pouze přehlasovanému vlastníkovi. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují v nevypořádání se a v neprovedení navrhovaných důkazů (audiozáznam), bez dostatečného zdůvodnění jejich neprovedení; obdobně i výkladem pojmu „přehlasovaný vlastník“.

8. Stěžovatelé též poukazují, že Nejvyššímu soudu namítali porušení jejich práva na spravedlivý proces a porušení dalších článků Listiny a Úmluvy, k nim se Nejvyšší soud nijak nevyjádřil.

9. Návrh na zrušení § 1209 odst. 1 obč. zákoníku odůvodnili stěžovatelé, stručně vyjádřeno, tvrzením, že aplikací tohoto ustanovení na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním je odepřen soudní přezkum a meritorní rozhodnutí u nevýznamných záležitostí, následkem čehož není v českém právním řádu žádný účinný prostředek nápravy, a vlastníci jsou nuceni činit, co zákon neukládá, jsou jim ukládány povinnosti nikoli na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a tak bylo zasaženo majetkové právo vlastníků, neboť musí plnit povinnosti uložené v rozporu se zákonem a rovněž je jim znemožněno domáhat se vyrovnání újmy, tudíž vlastnické právo všech vlastníků nemá stejnou zákonnou ochranu a byla porušena rovnost a zákaz diskriminace na základě majetku. Uvedené ustanovení je ústavně nekonformním pro svou vágnost a neurčitost, neboť ponechává soudům prostor pro nepředvídatelnou úvahu o tom, co spatřují jako důležitý důvod a co pro ně již důležitým důvodem není a rovněž kdo je a kdo není přehlasovaným vlastníkem, když tato neurčitost a vágnost neumožňuje účastníkovi řízení přizpůsobit své chování [rozhodnout zda (ne)podat žalobu] zákonu, neboť jeho obsah není seznatelný. Dodávají, že z judikatury Nejvyššího soud je zřejmé, že toto ustanovení není seznatelné ani soudcům Nejvyššího soudu.

10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby „Ústavní soud uložil účastníkovi řízení, aby zcela nahradili stěžovatelům jejich náklady řízení před Ústavním soudem, neboť jeho pochybení je zcela extrémní způsobující znatelný zásah do základních práv stěžovatelů, jež vyústilo v újmu, k jejímuž napravení museli stěžovatelé žádat Ústavní soud“.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska spravedlivého procesu – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

13. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.

14. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelé setrvávají na vlastním hodnocení skutkového děje (průběh shromáždění SVJ), který promítají i na některé právní aspekty bezprostředně vycházející z povahy zvláštního druhu spoluvlastnického vztahu – bytového spoluvlastnictví. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 4) výstižně dodal, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem, přičemž práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 51/2000). Byť odkazovaný nález byl vydán za účinnosti předchozí právní regulace [zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)], podstata bytového spoluvlastnictví zůstala zachována i v právní úpravě zařazené do občanského zákoníku, tudíž jsou závěry uvedeného nálezu i nadále aktuální. Ze spisu krajského soudu, jakož i z napadených rozhodnutí, je zřejmé, že na námitky stěžovatelů obecné soudy adekvátně reagovaly, a to v mezích podústavního práva; domáhají-li se stěžovatelé jejich přezkumu Ústavním soudem, pak ho staví do role, která mu nepřísluší. Nad tento rámec Ústavní soud dodává, že obecné soudy v obou základních záležitostech, tj. ve výkladu pojmů „důležitý důvod“ a „přehlasovaný vlastník“ respektovaly zmíněnou povahu bytového spoluvlastnictví a nedopustily se žádné ústavně relevantní libovůle. Nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím shromáždění SVJ se tak jeví jako výraz jejich neochoty podřídit se většinové vůli spoluvlastníků budovy (sc. vlastníků ostatních jednotek).

15. Ústavní soud neshledal relevantní námitku stěžovatelů o neprovedení důkazu audiozáznamem ze zasedání shromáždění vedlejšího účastníka, na kterém bylo hlasováno o napadených usneseních, a neprovedením důkazu zápisem z předcházejícího zasedání shromáždění dne 20. 3. 2014, neboť v průběhu ústního jednání krajský soud návrhy na doplnění dokazování usnesením zamítl, což odůvodnil v rozsudku (str. 4, pátý odstavec) jejich nedostatečnou vazbou k posuzovaným bodům usnesení.

16. Ani námitka stěžovatelů o tom, že Nejvyšší soud se nijak nevyjádřil k jejich tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a porušení dalších článků Listiny a Úmluvy, není právně významná, neboť dovolání stěžovatelů nebylo Nejvyšším soudem shledáno přípustným (vzhledem ke správnému právnímu posouzení otázek vrchním soudem).

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatelů na zrušení § 1209 odst. 1 obč. zákoníku, když tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž, dojde-li k odmítnutí ústavní stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený její „osud“ [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2018

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu