Zdá se, že názor uvedený v napisu nachází ohlas. Pokusím se ho tedy podpořit:

1. Náklady na teplo a vodu jsou s odstupem největší položky z toho, co bývá počítáno mezi služby, a to asi o jeden řád ve srovnání se součtem nákladů na všechny ostatní „služby“ (a o až dva řády ve srovnání s ostatními „službami“ branými jednotlivě).
2. Možná právě tento řádový rozdíl mezi náklady na vodu a teplo a na ostatní „služby“ vedl k tomu, že voda a teplo jsou jedinými službami, jejichž rozúčtování je upraveno jednoznačně přímo vyhláškou, od níž se nelze odchýlit.
3. Tyto dvě služby jsou nezbytné, při jejich poruše jde ihned o havárii, kterou je třeba neprodleně odstranit. To určitě ospravedlňuje jejich zvláštní režim. U jiných „služeb“ není odstranění výpadku zpravidla tak naléhavé. Doporučil bych výslovně stanovit povinnost společenství dodávat svým členům vodu a teplo (pokud si jejich dodávku nezajišťují sami členové). Je sice stanovena povinnost dodržovat výpočtové teploty v objektu, není ale řečeno, kdo by to měl zajišťovat, a nevím, z čeho by šlo dovodit povinnost zajišťovat dodávku vodu do jednotky.
4. Voda a teplo bývají měřené služby. I když v principu lze měřit i ostatní „služby“, náklady na jejich měření se jednoduše nevyplatí.
5. Podstatná vlastnost rozúčtování je jeho kontrolovatelnost, a ta se výrazně zvyšuje s rostoucí přehledností. Co je platné, když bude přesně jako služba vyčísleno užívání společné televizní antény v částce 3,28 Kč za měsíc, když nebude sedět rozúčtování vody a tepla. Zaměřil bych tedy pozornost na to, aby byla co nejjednoznačnější pravidla pro rozúčtování vody a tepla. Nejasnosti jsou např. okolo nákladů na pravidelné ověřování měřidel. Jsou náklady na toto ověřování službou? Vyhláška o tom nic neříká. Jsou měřidla společnou částí domu?