Jak je vidět, máme s paní Misme obdobné myšlenkové pochody. Psal jsem zrovna cosi k § 5 odst. 6 vyhlášky, když tu vidím, že paní Misme už mne v tom předběhla.

Vyhláška č. 269/2015 Sb. ve svém § 5 odst. 6 výslovně (a velmi podrobně) upravuje rozdělení nákladů při změně příjemce služeb v průběhu zúčtovacího období. Toto rozdělení má jediný cíl a účel: naúčtovat každému příjemci služeb pouze tu část nákladů, která připadá na období kdy on sám odebíral služby. Kdyby snad mělo platit, že vyúčtování se sestavuje pouze jedno, pak by ve vyhlášce nebyl výslovně zmíněn „původní příjemce služeb“ a „nový příjemce služeb“.

Jen upozorním, že argument s § 5 odst. 6 vyhlášky je sice pěkný, ale velmi slabý. Jednak jde pouze o podřízený právní předpis nižší právní síly, který slouží jen k provedení některých ustanovení zakona o službách. Druhak platí, že pokud by některý zákon skutečně upravoval povinný přechod všech závazků a pohledávek, pak by obsah pouhé vyhlášky byl bezvýznamný a neuplatnil by se.

Takovým zákonem je nepochybně zákon č. 90/2012 o obchodních korporacích.

Zákon č. 90/2012 Sb. nepochybně dopadá na nájem družstevního bytu. Výslovně je upraven přechod „všech práv a povinností“, tedy včetně práva na doručení vyúčtování záloh na služby, včetně povinnosti družstva vrátit přeplatek plynoucí z vyúčtování služeb. Ustanovení zákona má samozřejmě přednost před obsahem vyhlášky.

Jenže pro vlastnické bydlení neexistuje – naštěstí – žádná takováto právní úprava. Takže SVJ by muselo tvrdit a prokazovat, že pro SVJ existuje zákonné ustanovení o přechodu závazků a pohledávek u služeb spojených s užíváním bytů. Takové ustanovení však český právní řád neobsahuje.

Justitianus