napsal jste:

„Paní Marie se domohla spravedlnosti a soud jí přiznal i úhradu nákladů.“

Jste popleta, protože jste nepochopil úvodní dotaz Marie, ačkoliv jste se ve svém přísvěvku chvástal, že „Všichni čtyři diskutující sou zcela mimo. Nepochopili co jste napsala,“

Nebyla to paní Marie, jak jste napsal:„Paní Marie se domohla spravedlnosti a soud jí přiznal i úhradu nákladů.“

Jak paní Marie napsala, žalobu proti rozhodnutí shromáždění podal jeden přehlasovaný vlastník. Nebyla to paní Marie, ta se totiž shromáždění nezúčastnila. Copak vy nevíte, že vlastník, který se shromáždění nezúčastnil, není přehlasovaným vlastníkem?

Co se týče vaší druhé možnosti postupovat podle § 213, to je jako vsadit si do loterie. Jak jste sám napsal o takovém judikátu ani nevíte. Ani z důvodové zprávy k § 213 nelze v našem případě vaši teorii o možnosti postupu podle § 213 vyvodit:

„K § 213: Navržené ustanovení řeší případy škod známých z doktríny pod označením reflexní škoda. Jde o důsledek situace, kdy člen orgánu korporace, popřípadě člen korporace způsobí protiprávním činem škodu korporaci a kdy se tato škoda projeví i v majetkové sféře jednotlivých členů korporace snížením hodnoty jejich akcií, podílů nebo jiné účasti. Mají-li se takové situace normativně řešit, jde o obecnou otázku, která se netýká jen obchodních společností a družstev, ale přesahuje i do jiných oblastí korporačního práva, pokud z právních a skutkových okolností plyne, že se účast člena korporace pojí i s jeho majetkovými zájmy. Vyplývají-li z členství ve spolku pro jeho členy majetkové výhody, které spolek vzhledem k způsobené škodě již nebude moci poskytovat, ať již přechodně nebo trvale, dotkne se škodná událost majetkově i účasti členů spolku. Vstoupí-li např. spolek do likvidace a určují-li jeho stanovy, že se likvidační zůstatek rozdělí mezi členy spolku, pak poškození likvidační podstaty spolku záporně ovlivní i majetkové právo členů spolku na podíl na likvidačním zůstatku odvozující se z jejich účasti ve spolku. Odůvodnění navrženého právního pravidla spočívá v tom, že se jeví prakticky účelné obnovit nerovnováhu v ekonomických poměrech dotčených osob vyvolanou škodnou událostí spojenou s povinností k náhradě; přitom se zohledňují různé situace. Ústřední myšlenka se opírá o skutečnost, že škůdce způsobí jedním skutkem škodu několika osobám – korporaci i jejím členům – ale nahradí-li se škoda způsobená korporaci, je tím sanována i škoda způsobená na účastech členů korporace, neboť za pravidelných okolností se v důsledku takové náhrady hodnota jejich účastí opět zvýší. Proto se navrhuje, aby i v případě, že právo na náhradu škody za znehodnocení své účasti uplatní proti škůdci jen některý člen dotčené korporace, byla založena pravomoc soudu uložit k žalobě člena korporace, i když se domáhá náhrady škody způsobené jen jemu, povinnost škůdci, aby nahradil celou způsobenou škodu přímo korporaci, protože takovou náhradou se pravidelně vyrovná i žalobcova ztráta. Nicméně se bere v úvahu, že mohou nastat rozmanité situace, a proto se nezamýšlí stanovovat takový postup paušálně pro každý jednotlivý případ. Ovládá-li např. škůdce poškozenou korporaci nebo jsou-li v jejím vedení osoby se škůdcem propojené nebo spřízněné, snižuje se tím rozumné očekávání, že přiznání práva na náhradu škody přímo korporaci povede k obnově majetkového stavu i u poškozeného člena. Proto se uplatnění navrženého právního pravidla podmiňuje okolnostmi jednotlivého případu, které soud musí vyšetřit a na jejich základě zvolit takové řešení, aby práva a povinnosti dotčených osob byly dobře uspořádány, tj. aby se nalezlo řešení vyhovující zásadám ekvity.“