Janico a vy, kdož do mně rejete, já jsem slušně chovající se děvče, mí sousedi si dlouho dokonce mysleli, že v bytě nikdo nebydlí. V kolektivech jsem dosud neměla problém, bydlela jsem v nájemním bydlení, bydlela jsem v rodinném domku, vždy jsem se sousedy nejen vyšla, ale měli jsme se svým způsobem rádi, dokázali jsme si pomáhat, a to nezištně, protože jsme si uvědomovali, že na každého jednou dojde. V tom nájemním fungoval i vzájemný „bytový“ obchod, jehož jsem byla jedním z nejmladších pozorovatelů (staří umírali, mladí zakládali rodiny, partaje se domluvily na změně, vlastník-městská část změnu potvrdil, a žili jsme pořád ve svém komunitním mikrosvětě). Do toho vtrhla privatizace bytového fondu a všechno bylo najednou v (_!_). V domě, kde jsem bydlela, nikdo nic kupovat nechtěl, tak nám městská část oznámila, že dům prodá i s námi Vietnamcům. V domě žili lidi tak staří, že nedostali úvěr, o to se zvýšila cena podílů nás, kteří jsme se rozhodli bydlení v té zanedbané panelové skorozřícenině zachránit. Starala jsem se o vznikající a posléze vzniklou právnickou osobu snad 3 roky, když revitalizace domu byla existenční záležitostí, přitom chodila do zaměstnání, měla starost o domácnost, rodinu s dětmi, stárnoucí rodiče… a utekla jsem do SBD. Ten dobrovolný útěk mě připravil o veškeré úspory, kromě toho úvěr za „privatizaci“ jsem splácela kolem 13ti let. Ale nelitovala jsem a nelituji, věřím, že dnešní stav přežívajícího reálného socialismu a zapřených komančů „v sedlech“ v současných SBD není konečná. Ale to, že dnes nemám v SBD žádná práva, nemám ani právo dostat pozvánku a podklady ke členské schůzi, že jako člen „pouhé“ samosprávy nemám právo být slyšena, že nemám právo zapojit se do rozhodování o tom, jakou opravu, kdy, kdo, za kolik peněz… v prostředí mé samosprávy provede, tak to mi teda setsakra vadí. Vždyť já ty lidi, kteří mi upírají má práva, platím. Co platím – musím platit, jinak bych byla neplatič. Nejsem s takovým stavem spokojena, bojuji s ním všemi pro mne dostupnými a osobně nedestruktivními postupy. Pokud si natluču, bude to sice bolet, ale jak řekl klasik Boccaccio (volně přeloženo): Lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali. Já zkrátka nechci, aby mi tohle svinstvo bytové politiky a bytového hospodaření vyčítaly děti nebo vnoučata. Vždyť jsem s manželem spoluvlastnila obrovský barák! A když porovnám to zdejší hospodaření, vůbec vztah zdejších lidí k majetku, je mi zle. Oni ani nevědí, co družstvo je. Taky nehodlám snášet, že si na mě vyskakuje nebo mě okřikuje nějaký hejhula ve funkci (nebo dokonce jen zaměstnanec družstva) k jejímuž výkonu má nulové „lidské“ schopnosti a předpoklady, ty odborné ;-) ani nenaznačuji, a jehož jediným a snad i tím nejhorším předpokladem výkonu funkce jsou jeho přebujelé sebevědomí, vědomí moci a dosti často i fyzická převaha, o intoleranci, nevybíravém slovníku, obyčejné lidské hlouposti atp. se už radši rozepisovat nebudu, i tak jsem napsala dost.