Paní Jurášková, mám obdobnou zkušenost i názor. Jen mi na rozdíl od vás bylo umožněno „nahlédnout do podkladů“, po ztrátě celého dopoledne a části odpoledne – máme více budov a kvůli nahlédnutí do podkladů k vyúčtování je potřeba navštívit více oddělení a více budov. Na základě čeho byla čísla v podkladech vygenerována jsem se už nedověděla, takže i po nahlédnutí jsem na tom prakticky stejně jako vy. Hledám a zjišťuji jinde a jeden rok života je v nenávratnu. Také chci žít svůj „normální“ život a ne bojovat s byrokratickými překážkami. Já jsem na rozdíl od vás členkou BD, máme webové stránky, data k ledasčemu by bylo možné zveřejňovat tam. Přínosné by to bylo pro obě strany, přinejmenším v úspoře času. Ale není dobrá vůle na straně správy družstva a členové vesměs chtějí jen bydlet a ne se o něco starat.

Já na rozdíl od jiných zde diskutujících vidím problém v systému. V systému, ve kterém zcela chybí kontrolní autority. Spoléhat se jen na „většinové a samosprávné a samokontrolní“ mechanismy v tak závažné oblasti, jako je bydlení, je špatně. Cílem naprosté většiny členů na členských schůzí je co nejdříve skončit, odhlasují tedy jakýkoliv bod programu, podklady nikdy k dispozici nejsou, protože to by je musel někdo napsat… A není to případ ojedinělý, jak je zřejmé i z příspěvků na tomto portále. V naší správě BD máme několik desítek odborných oddělení včetně právního – s jakým průběhem, pocity a výsledkem s nimi může „bojovat“ jedinec, který je „spotřebitelem bydlení“, který si navíc služby těch, s kterými „bojuje“, platí? Nic moc, aspoň za mne.

Zrovna včera nebo předevčírem jsem opět zaznamenala aktivitu MPO k posílení práv na straně ČOI. Já stále očekávám obdobnou aktivitu na straně MMR, už jsem je k tomu opakovaně vybídla, ale nereagují adekvátně situaci, zjevně vůbec nechápou, že k teoretické legislativě, kterou generují, musí (jako naplnění smyslu své existence, viz. zde) přidat i aktivity praxe. Bydlení patří nepochybně k těm dražším položkám „spotřebitelského koše“, stát rok od roku vyplácí více příspěvků na bydlení, ale problematika po praktické stránce zůstává stranou zájmu státních institucí. Přitom by zde např. případnou formou pokut mohl plynout určitý typ návratnosti do státní pokladny, tzn. peníze by se vracely a hlavně – navracel by se pořádek do „řádu věcí“. Spoléhat, že problémy tolerované většinou vyřeší soukromé iniciativy a soukromé investice jednotlivců do „odborníků“ a soudů, když finanční nebo intelektuální situace v mnoha domácnostech toto neumožňuje, považuji za doklad špatného řízení státu.

Pro mne a věřím, že většinu „konečných spotřebitelů bydlení v bytových domech“, by bylo velkou úsporou času a úsilí, kdybych mohla zaslat podnět k prošetření a pak dostala zprávu o výsledku. Navíc by se se vznikem takové kontrolní instituce dal spojit vznik nových pracovních míst. To by také republice prospělo.