Nepřidám radu, jen si postýskám. Před lety, když bylo sídliště, kde několik desítek let bydlíme, postaveno, jsem ani na noc, neřku-li ve dne, byt nezamykala. Pamatuji si, jak jsem byla překvapená, když jsem se dozvěděla, že ponechání odemčeného auta na ulici je trestné – auto by někdo přece mohl zneužít! Možná bude brzy trestné i to, když si nebudu zamykat byt… Spisovatel Ludvík Vaculík kdysi upozornil na skutečnost, že svět se zhoršuje působením těch horších z nás, když se jim společnost dál a dál přizpůsobuje. Na stát asi nelze spoléhat, pro něj je nejjednodušší nařídit, že si musíme vše zamknout, jinak za nic neručí… Asi se musíme tomuto trendu postavit každý sám. Nezamykat, důvěřovat, být otevřený, hovořit s lidmi… Snažit se odbourat kolem sebe anonymitu města, i to je jakási cesta k bezpečí. Všímat si, co se kolem děje, nebát se upozornit i zasáhnout, když se nám jeví něco v nepořádku. Určitě je to cesta pro náš majeteček dost riskantní (i mně se už nevyplatila), ale odmítám se chovat jako provinilý člověk, bát se, zavírat se před světem a žít jako ve vězení. Nežiji ovšem v domě sama a kvůli vandalismu dům na noc zajišťujeme ještě o něco víc než ve dne, kdy nám funguje „elektrický vrátný“. Ale ve vedlejším domě jsou mnohem přísnější: pro každou návštěvu musí osobně dojít dolů a honem za ní zamknout… jak to mají ve svém strachu nepohodlné! Dvanáct let jsem dělala v domě jednatelku, tak se mi podařilo udržet „bezpečnost“ v rozumných mezích, ale není vyloučeno, že si lidi prosadí i u nás přísnější režim. Srdečně Vás zdravím. M.V.