*opravnenost zalovat zalohy ze strany SVJ?! - obecny zaver MS Praha*

Drazí čtenáři,

mám pro vas dobrou zpravu. Spravedlnost nakonec existuje i v ČR, chce to ale neskutecne usili jednotlivce. Tento rozsudek zni v souladu s konstantni judikaturou-zaloba SVJ o zalohy se zamita. Vysledek urcite nepřekvapí zdejsi ucetne-pravni machři jako pan pozorovatel1,2,3, §, poznamka, a spol.:-D

Jiank rozhodujici ohledne zvuk. zaznamu z jednani je zda je v sini instalovano zvuk. zarizeni a zda soudce radne porizujeje komplexni zvukovy zaznam v souladu se zakonem anebo zakon svevolne porusuje a umyslne porizujej jen zaznam na mikrofon. Vuci svevolnemu porusovani zakona ze str. soudce je samozrejme nutne se neprodlene branit. Na zvuk. zaznam ma kazdy ucastnik rizeni zakonne pravo.

„byl porizen soudcem zvukovy zaznam z posledniho jednani kde byl vynesen i rozsudek ale kancelar tvrdi ze jde jen o nejaky zaznam na mikrofon pro interni ucely soudu, ktery nesmi ucastnikum vydat :o“

Soud je povinen pořizovat zvukový záznam. Ten žádejte. Buďte ráda, že jste vůbec hovořila k kanceláří.

Resila se oprávněnost žalobního naroku i zde:

http://www.portalsvj.cz/…lohy-vymahat

Zde nize je relevatni uplny nalez US, rozsudek NS.

Me zajímají jak zdejsim uživatelům-vlastnikum jednotky dopadly jejich soudni spory v cele ČR s SVJ a zda mohou uvest jine odkazy na vydana rozhodnuti…?

I. ÚS 2708/12 I.ÚS 2708/12 ze dne 11. 9. 2012

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek bytového domu U Teplárny 7, 9 a 11, sídlem U Teplárny 1212/9, Praha 5 – Košíře, zast. JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem, sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.4.2012, č.j. 15 Co 77/2012–188, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18.10.2011, č.j. 18 C 106/2008–163, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) s požadavkem na jeho zrušení, případně též žádal zrušení jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „obvodní soud“). K věci uvedl, že obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal, aby dvěma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit částku 10 841,40 Kč s příslušenstvím, a to po částečném zpětvzetí původní žaloby a po částečném vyhovění co do částky 1 795,– Kč. Zamítavý rozsudek obvodní soud odůvodnil závěrem, že žalovaní mají vše uhrazeno, neshledal ani jejich prodlení, které nemohlo nastat, neboť stěžovatel přepracoval vyúčtování služeb až v průběhu soudního řízení a po skončení účetního období nelze žalovat neuhrazené zálohy, a námitku, že do porovnání předepsaných a uhrazených plateb nezahrnul mimořádné předpisy plateb do fondu oprav, přešel s tím, že tyto platby nebyly zahrnuty v žalobě a v jejím doplnění po poučení podle § 118a obč. soudního řádu. Městský soud potvrdil prvostupňový rozsudek, a to ze stejných důvodů. Stěžovatel s názory obou soudů nesouhlasí. Odmítá názor, že nelze požadovat úhradu nezaplacených záloh, že je nutno je zahrnout do vyúčtování služeb, kdy žádný ze soudů neuvádí právní předpis, podle kterého by tyto zálohy měly být zahrnuty do vyúčtování, a nebylo by možno jinak jejich úhradu požadovat. Pokud soudy vyšly z názoru, který umožňuje neplatičům předepsané zálohy nehradit, aniž by byli povinni platit z toho vyplývající úrok z prodlení, porušily tím právo stěžovatele na soudní ochranu a řádný soudní proces (připomíná, že právní důvod požadované částky je předmětem úvah soudu, nikoli obsahem žaloby). Porušení stejného ústavního práva spatřuje stěžovatel i v názoru obou soudů, že neuplatnil v žalobě ani později požadavek na úhradu mimořádných plateb, a odkazuje na konkrétní ustanovení žaloby a jejích příloh. Stejně hodnotí i názor odvolacího soudu, podle něhož neprokázal, že při částečném zpětvzetí žaloby byly platby žalovaných určeny na úhradu žalobou požadované částky a nelze proto konstatovat, že by žaloba byla v této části podána důvodně, což se promítlo do výroku o nákladech řízení (podle stěžovatele byla tato souvislost v písemném zpětvzetí žaloby jednoznačně označena); v tomto bodě spatřuje navrhovatel i porušení ústavního práva na spravedlivou odměnu. V závěru stěžovatel formuloval názor, že postupem obou soudů došlo k porušení jeho základních práv stanovených v čl. 36 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a dodal, že k celému komplikovanému řízení nemuselo vůbec dojít, pokud by žalovaní respektovali předepsané měsíční platby a tyto hradili za bytové a nebytové jednotky v jejich vlastnictví a nehradili částky dle své úvahy, případně za nebytové jednotky dlouhodobě nehradili nic.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 28 Listiny: Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených podkladů a z vyžádaného spisu obvodního soudu zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Stěžovatel se žalobou domáhal vůči dvěma žalovaným, kteří jsou vlastníky bytové jednotky a dvou nebytových jednotek, vydání platebního rozkazu, kterým by jim soud uložil povinnost zaplatit celkem 29 794,– Kč s úrokem z prodlení, jako neuhrazené částky záloh na plnění spojená s užíváním jednotek, příspěvku do fondu oprav a další související platby. Žalovaní nárok neuznávali, poukazovali na proces stanovení výše záloh a jejich vyúčtování, informovali, že na účet stěžovatele složili částku 15 000,– Kč, která by měla být vedena jako přeplatek, a vyjádřili přesvědčení, že konečně obdrží vyúčtování nákladů vůči skutečně uhrazeným zálohám. V replice k vyjádření žalovaných stěžovatel potvrdil připsání této sumy na jeho účet a sdělil, že částku použil na úhradu jejich dluhu, dále že provedl zápočet na dluh přeplatku vyúčtování služeb, žalobu ohledně částky 19 748,– Kč vzal zpět a požadoval nadále zaplacení částky 12 636,40 Kč s úrokem z prodlení. Po několika ústních jednáních vydal obvodní soud dne 21.12.2009 rozsudek č.j. 18 C 106/2008–94, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit částku 1 795,– Kč s úrokem z prodlení, v části ohledně částky 10 841,40 Kč žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit žalovaným náklady řízení. Výroky ohledně merita zdůvodnil zjištěním o stanovení výše záloh na platby za služby spojené s užíváním jednotek a příspěvku do fondu oprav, náhradový výrok pak podle míry úspěchu a neúspěchu ve věci. Proti rozsudku soudu I. stupně (konkrétně proti nevyhovujícímu výroku a výroku o nákladech řízení) podal stěžovatel odvolání obsahující nesouhlas se závěry prvostupňového soudu, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 31.8.2010, č.j. 15 Co 170/2010–111, napadené výroky zrušil, protože shledal, že stranou pozornosti žalobce i soudu I. stupně zůstala skutečnost, že zálohové platby podléhají zúčtování, proto po skončení zúčtovacího období se nelze úspěšně domáhat zaplacení záloh, že při provedení řádného vyúčtování se nezaplacené zálohy musejí promítnout v jeho výsledky (zpravidla jako nedoplatek na úhradě za poskytnutá plnění). Soud I. stupně měl ve smyslu § 118a obč. soudního řádu vyzvat žalobce k revizi jeho procesního stanoviska o doplnění odpovídajících skutkových tvrzení a důkazních návrhů tak, aby bylo zřejmé, jaká byla skutečná cena plnění poskytovaných s užíváním jednotek z období, za které je žalováno, v jakém rozsahu byla žalovanými zaplacena a v jakém dosud zůstala dlužnou a jaký je žalobní požadavek z toho vyplývající. Připomenul, že povinnost k platbám záloh po skončení zúčtovacího období a provedení vyúčtování zaniká, o jejich zaplacení (o zaplacení záloh jako takových) s úspěchem žalovat nelze; dlužné zálohové platby se stávají položkou vyúčtování, z něhož mohou případně vzejít nedoplatky, k jejichž vymáhání je pak vlastník legitimován (skutečnost, že zálohové platby, pokud byly řádně stanoveny a předepsány, nebyly včas zaplaceny, může po vyúčtování najít výraz již jen v otázce příslušenství takové platby). V další fázi řízení vyzval obvodní soud stěžovatele k formulaci jeho procesního stanoviska, k čemuž stěžovatel sdělil, že na žalobě ohledně částky 10 841,40 Kč trvá, že ji nepožaduje za nedoplatek předepsaných záloh a vyúčtování služeb, nýbrž jako neuhrazené platby za byt a dvě garáže, a navrhl provedení důkazů listinami obsahujícími přepracovaná vyúčtování služeb za jednotky a roky, které jsou předmětem žaloby. V průběhu následujícího ústního jednání byl stěžovatel opětovně vyzván podle § 118a obč. soudního řádu k revizi procesního stanoviska a k doplnění žalobních tvrzení tak, aby bylo zřejmé, jaká byla skutečná cena plnění poskytovaných s užíváním jednotek za období, za které je žalováno, v jakém rozsahu byla žalovanými zaplacena a v jakém případně dosud zůstala dlužnou a jaký je tedy žalobní požadavek z toho vyplývající. Po provedení dalšího dokazování obvodní soud žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení; dospěl totiž k závěru, že stěžovatel vůči žalovaným nemá nesplněnou pohledávku z titulu nedoplatku příspěvku do fondu oprav a plateb za služby, a ohledně námitky stěžovatele, že žalovaní zcela opomenuli povinnost zaplatit nad rámec běžných plateb předepsané platby za montáž kalorimetrů a za opravu střechy a teras, podotkl, že z obsahu žaloby ani doplnění žalobních tvrzení nevyplývá, že by uvedené platby byly předmětem sporu, a že ze zápisu ze schůze shromáždění žádným způsobem nevyplývá, že by shromáždění rozhodlo případně schválilo povinnost žalovaných zaplatit tyto platby, tedy nebylo prokázáno, že by žalovaným povinnost zaplatit uvedené platby vůbec vznikla. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, ve kterém s názorem soudu I. stupně nesouhlasil. Městský soud pak rozsudek soudu I. stupně potvrdil a v odůvodnění svého rozsudku stěžovateli vysvětil (zejména str. 3 a 4) omyly formulované v odvolacích námitkách, kromě jiného zdůraznil, že přepracované vyúčtování bylo žalovaným doručeno až v průběhu řízení, že stěžovatel neuplatnil nárok na mimořádné předepsané platby, a ztotožnil se také se rozhodnutím o nákladech řízení. III.

Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho na soudní ochranu, ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo; stěžovatel se domáhá po žalovaných zaplacení dlužné částky, a to prostřednictvím obecného soudu. Pro úspěch v soudním sporu je však nezbytné, kromě jiného, aby tvrzená pohledávka vůči žalovaným měla oporu ve hmotném právu, tedy aby existovala, k čemuž žalobce musí navrhnout i patřičné důkazy a tak splnit svoji důkazní povinnost a unést břemeno důkazní. Jak vyplývá z předložených podkladů, stěžovatel existenci pohledávky neprokázal, a proto jsou jeho argumenty zařazené do ústavní stížnosti pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Ústavní soud shledává, že obecné soudy svoje závěry ohledně zamítnutí stěžovatelovy žaloby v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlily, proto na ně Ústavní soud odkazuje.

Pokud jde o namítané porušení čl. 28 Listiny, pak Ústavní soud dodává, že argumentace o zásahu do práva chráněného tímto ustanovením je zcela nepřípadná, neboť jeho obsahem je právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, tedy práva tvořící obsah pracovního poměru (event. jiného pracovněprávního vztahu); účelem tohoto ustanovení je ochrana zaměstnance jako slabší strany. Z povahy sporu mezi stěžovatelem a žalovanými pak vyplývá, že v žádném případě nešlo o nárok z takového právního vztahu.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. s přihlédnutím ke skutečnostem plynoucích ze soudního spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu

Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.

NS ČR 25 Cdo 1977/2015 Datum rozhodnutí: 23.03.2016 Dotčené předpisy: § 24 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb., § 697 obč. zák.

25 Cdo 1977/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. V. K. , zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Novotného lávka 5, proti žalované JUDr. M. P. , advokátce se sídlem Žatec, Komenského alej 1110, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem Louny, Mírové nám. 48, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 25 C 2282/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 14 Co 115/2014–213, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 14 Co 115/2014–213, se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ohledně částky 99.642,75 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Žalobce se po žalované advokátce domáhal zaplacení 246.479 Kč na náhradě škody, kterou mu měla způsobit vadným poskytnutím právní služby při zastupování ve sporu s nájemci o zaplacení nájemného.

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č.j. 25 C 2282/2009–135, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 52.250 Kč, zamítl žalobu co do částky 194.229 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je spoluvlastníkem bytu v domě v Ž., který se souhlasem ostatních spoluvlastníků a na základě jimi udělené plné moci pronajímal. Dne 9. 8. 2004 uzavřel s manžely K. a D. B. smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou od 16. 8. 2004 do 31. 8. 2005. Ke dni skončení nájmu měli nájemci dluh na nájemném a na zálohách na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Žalovaná advokátka zastupovala žalobce ve sporu s nájemci o zaplacení dlužného nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu v celkové výši 55.570 Kč s příslušenstvím (tj. s poplatkem z prodlení), vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 133/2007. Žalovaná se účastnila pouze prvního jednání soudu ve věci dne 14. 8. 2007, z druhého jednání dne 11. 10. 2007 se omluvila a třetího jednání dne 11. 12. 2007 se bez omluvy neúčastnila. Žalobce se žádného soudního jednání neúčastnil. V uvedené věci byl dne 11. 12. 2007 Okresním soudem v Domažlicích vydán pod č.j. 3 C 133/2007–64 rozsudek, kterým soud žalobu zamítl na základě zjištění, že nájemci od nájemní smlouvy odstoupili dopisem ze dne 28. 4. 2005. Rozsudek byl doručen žalované dne 14. 12. 2007, žalovaná však žalobce o rozsudku informovala až dne 3. 1. 2008, tj. v době, kdy již nebylo možné podat odvolání. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 24 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že žalovaná pochybila, když neinformovala žalobce včas o doručení rozsudku Okresního soudu v Domažlicích a nepoučila ho o možnosti podat proti tomuto rozsudku odvolání z důvodu, že okresní soud nesprávně právně posoudil listinu označenou jako odstoupení, aby uvedený nedostatek mohl být odstraněn v odvolacím řízení. Soud prvního stupně žalobci přiznal náhradu škody jen co do částky 52.250 Kč, neboť po skončení nájmu žalobce nevyúčtoval nájemcům kauci a zálohy na služby spojené s nájmem v souladu se smlouvou, tj. ve vyúčtování neuvedl, na jaké nájemné, za jaké období, případně na jaký jiný nárok ze smlouvy kauci započetl a v jaké výši nadále trvá povinnost nájemců k zaplacení, ani kauci nájemcům nevrátil, a proto nemohli být nájemci v prodlení s placením nájemného po skončení doby nájmu. Přiznání nároku na poplatek z prodlení z dlužného nájemného za dobu po skončení nájemní smlouvy by bylo v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Žalobce by tak v řízení o zaplacení dlužného nájemného a úhrady služeb spojených s užíváním bytu byl úspěšný, jen pokud jde o nárok na zaplacení dlužného nájemného za období od února 2005 do srpna 2005 v celkové částce 38.500 Kč. Vzhledem ke sjednané splatnosti nájemného do konce předcházejícího měsíce a marnému uplynutí 5denní lhůty od splatnosti, též vzhledem k prokázanému zaplacení nájemného nájemci, by žalobci mohl být přiznán pouze poplatek z prodlení z dlužných částek nájemného v celkové výši 13.750 Kč, tj. do doby skončení nájmu, nikoliv po této době.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 14 Co 115/2014–213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I, v zamítavém výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 94.586,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že správně posoudil uplatněný nárok po právní stránce jako nárok na náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie podle § 24 zákona o advokacii. Uvedl, že žalovaná advokátka nevěnovala patřičnou pozornost sepisu žaloby a nevystupovala aktivně při jednání před Okresním soudem v Domažlicích, zejména tím, že nezpochybnila doručení listiny obsahující odstoupení od nájemní smlouvy ani její obsah a neseznámila žalobce včas s rozsudkem soudu prvního stupně, čímž mu znemožnila podat odvolání. Jinak by podle odvolacího soudu byl žalobce ve sporu úspěšný a bylo by mu přiznáno právo na zaplacení dluhu na nájemném, jakož i poplatek z prodlení z tohoto dluhu. Odvolací soud uzavřel, že v řízení byl prokázán vznik škody rovnající se dluhu na nájemném včetně poplatku z prodlení, který by byl žalobci přiznán, a to nejméně za dobu konání soudních řízení, která s ohledem na průměrnou délku soudních řízení by celkově mohla dosáhnout tří roků. Též příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalované byla podle soudu prokázána, neboť nebýt vytýkaného opomenutí žalované, žalobce by byl v řízení o zaplacení dluhu na nájemném a poplatku z prodlení z dlužných částek nájemného úspěšný. Podle odvolacího soudu nebyla v řízení prokázána existence liberačního důvodu ve smyslu § 24 odst. 3 zákona o advokacii. Současně ale bylo podle odvolacího soudu třeba od uvedeného dluhu odečíst zaplacenou kauci v částce 11.000 Kč, kterou žalobce opomněl při skončení nájmu vyúčtovat. Právo na zaplacení záloh na úhradu služeb spojených s užíváním bytu však žalobci být přiznáno nemohlo, neboť již v době podání žaloby žalobce jako pronajímatel měl provést řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu, a žalovat tak mohl jen případný rozdíl mezi skutečnou cenou nájemci odebraných služeb a jimi zaplacenými zálohami na tyto služby. O povinnosti provést řádné vyúčtování služeb přitom žalobce bezpochyby věděl, navíc mu tato povinnost jasně vyplývala z uzavřené nájemní smlouvy. Pokud tak neučinil, nemohl být v této části žaloby úspěšný, proto mu ani škoda v podobě úhrady záloh na služby spojené s užíváním bytu nemohla vzniknout. Žalobci by tedy náleželo nájemné za 7 měsíců po 5.500 Kč, tj. 38.500 Kč, po odečtení kauce 11.000 Kč a přičtení poplatku z prodlení z nedoplatku nájemného za dobu od 1. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 119.336,25 Kč, celkem 146.83625 Kč, což představuje škodu, která mu byla žalovanou způsobena; ve zbývající části žaloba důvodná není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v částce 99.643 Kč (přesně jde o částku 99.642,75 Kč). Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost dovolání spatřuje v otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to v otázce, zda a případně v jakém rozsahu má pronajímatel bytu nárok na poplatek z prodlení z nezaplacených záloh na úhradu služeb spojených s užíváním bytu, je-li v prodlení s vyúčtováním těchto záloh a za situace, kdy nájemce opustí byt bez zanechání nové adresy. Namítá, že žalovaná ho měla poučit o tom, že má provést vyúčtování záloh. Má za to, že v řízení prokázal prodlení nájemců s platbami záloh na služby, nedoplatek na zálohách po dobu trvání nájemní smlouvy ve výši 18.060 Kč a nedoplatek za služby po vyúčtování ve výši 9.284 Kč. Pronajímateli náleží podle dovolatele poplatek z prodlení z nezaplacených záloh na služby ode dne splatnosti jednotlivých záloh až do data, ve kterém měl provést jejich vyúčtování podle nájemní smlouvy, a od termínu vyúčtování záloh náleží pronajímateli poplatek z prodlení ze zjištěného nedoplatku. Uplatňování nároku na poplatek z prodlení za nezaplacené zálohy na služby a za nedoplatek ceny služeb není podle dovolatele v rozporu s dobrými mravy ani tehdy, pokud žalobce neprovedl vyúčtování záloh vůči nájemcům, protože ti se z bytu odstěhovali na jemu neznámou adresu, o které ho neinformovali, aby jim na ni mohl vyúčtování zaslat. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil a sám ve věci rozhodl, nebo aby ho zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybňuje dovolatelem tvrzenou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu, který nepřiznal žalobci právo na zaplacení záloh na úhradu služeb spojených s užíváním bytu. Zdůrazňuje, že žalobce porušil svoji významnou právní povinnost pronajímatele vůči nájemci, neboť řádně a včas nevyúčtoval zálohy a nezaslal je nájemcům na adresu uvedenou v nájemní smlouvě, což před soudem odůvodnil tím, že vyúčtování je příliš obtížné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda a případně v jakém rozsahu má pronajímatel bytu nárok na poplatek z prodlení z nezaplacených záloh na úhradu plnění spojených s užíváním bytu, je-li v prodlení s vyúčtováním těchto záloh.

Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále též jen obč. zák. ) a podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii, advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

Odpovědnost advokáta za pochybení při výkonu advokacie je odpovědností bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost), která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.

Odvolací soud při právním posouzení věci správně vycházel z právního názoru, že při zkoumání odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem u soudu uspěl (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, uveřejněného v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále jen Soubor pod C 3227, nebo rozsudku ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud dospěl k závěru, že kdyby žalovaná poskytla žalobci řádně právní službu při zastupování v původním řízení o zaplacení nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, byl by žalobce úspěšný a nájemci by byli povinni zaplatit mu dluh na nájemném s poplatkem z prodlení. To, co žalobce nevysoudil od nájemců, oprávněně uplatňuje jako náhradu škody proti žalované. Tento závěr dovolatel nezpochybňuje, nesouhlasí však s rozsahem přiznané náhrady škody.

Podle ustanovení § 697 obč. zák. nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení.

Pronajímatel má právo na poplatek z prodlení poté, co se nájemce dostane do prodlení s placením úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (služeb), pokud uvedené nesplní ani v dodatečné lhůtě pěti dnů, ale to pouze za předpokladu, že mu je ze strany pronajímatele bytu předloženo po skončení nájmu řádné vyúčtování poskytnutých služeb. Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že žalobce jako pronajímatel uvedené vyúčtování řádně neprovedl, ač o této povinnosti věděl; za této situace je třeba odmítnout jako neopodstatněnou jeho námitku, že měl být ze strany žalované o povinnosti provést vyúčtování záloh poučen.

O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (záloh a cen za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněný v Souboru pod C 2170). Nájemce bytu nemůže být v prodlení s placením nedoplatku za služby mu poskytnuté v souvislosti s užíváním bytu, dokud mu není ze strany pronajímatele bytu předloženo řádné vyúčtování poskytnutých služeb (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 Co 561/2001, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/2003 s. 159).

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, se podává, že nájemcům nebylo žalobcem předloženo řádné vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, tj. vyúčtování konkrétní výše nedoplatku se specifikací, za které konkrétní měsíce nájemci kolik dluží, jaká je výše úhrady služeb na měsíc a výše měsíčního nedoplatku, kolik nájemce skutečně zaplatil, jak byla čerpána na nedoplatek složená kauce, odkdy dokdy a z jaké částky je požadován poplatek z prodlení a kterým okamžikem mělo k prodlení dojít. Pokud uvedené náležitosti neobsahovala ani žaloba v původním řízení, nemohl se nedoplatek úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu stát splatným, nájemci se nemohli dostat do prodlení, požadovaný poplatek z prodlení z nedoplatku nemohl být žalobci proti nájemcům přiznán, a tudíž jej žalobce nemůže požadovat ani po žalované z titulu náhrady škody, neboť její pochybení při poskytování právních služeb není v příčinné souvislosti s tím, že žalobce nebyl v tomto rozsahu v původním řízení úspěšný. Na tomto závěru nemění nic ani okolnost, že nájemci se odstěhovali na žalobci neznámou adresu. Poukaz žalobce na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nemá rovněž na uvedený závěr vliv, neboť dle ustáleného výkladu tohoto ustanovení lze výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, pouze odepřít soudní ochranu, nelze však na jeho základě neexistující právo ani jemu odpovídající povinnost konstituovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 155/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1997 s. 375, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3718/2008, uveřejněný v Souboru pod C 8674, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 625/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 48 pod č. 49).

Pokud však nájemci dlužili žalobci splatné zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, vznikl mu ve smyslu § 517 odst. 2 ve spojení s § 697 obč. zák. nárok na poplatek z prodlení z těchto dlužných záloh za dobu od jejich splatnosti do doby, kdy byly zaplaceny, popřípadě kdy měl žalobce provést jejich vyúčtování podle nájemní smlouvy. Zaplacení samotných záloh se žalobce již po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování, domáhat nemohl, ale do té doby vzniklý nárok na poplatek z prodlení z těchto záloh mu nezanikl. V tomto směru jsou námitky uplatněné v dovolání důvodné.

Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a v závislém výroku o nákladech řízení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. března 2016

JUDr. Robert Waltr předseda senátu.

To že po správně zpracovaném vyúčtování nelze již vymáhat neuhrazené zálohy vyplývá z toho, že vyúčtování obsahuje implicitně i případné dluhy z neuhrazených záloh. Vymáhání po vyúčtování by bylo již vymáháním duplicitním. To platí jak v Praze tak i mimo Prahu a pro každý soud takže nechápu, jak by soudy posoudily situaci v Praze jinak. To že vyúčtování je napadeno, nevypovídá nic o správnosti nebo nesprávnosti zpracování.