Neplacení příspěvků při nevyúčtovaní zálohových příspěvků dle ÚS

Občas se tu vyskytne rada, že při nevyúčtování zálohových příspěvků lze neplatit další příspěvky. V III ÚS 1415/16–1 z 23.8.2016 se u­vádí:

III.ÚS 1415/16

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Karla Vajdy a 2. Danuše Vajdové, obou zastoupených Mgr. Zuzanou Zinrákovou, advokátkou, sídlem Palachovo nám. 620/1, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. ledna 2016 č. j. 12 Co 470/2015–243 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2015 č. j. 27 C 197/2014–214, za účasti Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, sídlem Y, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm.d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítají též porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník řízení se jako žalobce domáhal po stěžovatelích zaplacení částky 12 911 Kč s příslušenstvím, mj. z titulu dlužných nákladů spojených se správou domu a pozemku a záloh na plnění spojených s užíváním bytové jednotky. V rozsahu částky 1 631 Kč s příslušenstvím byla žaloba vzata zpět, Okresní soud v Olomouci (dále jen „okresní soud“) proto řízení o žalobě v této části napadeným rozsudkem ve výroku I zastavil. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je v částce 10 520 Kč s příslušenstvím důvodná (výrok II), neboť stěžovatelé jsou v prodlení s blíže specifikovanými částkami pravidelných zálohových plateb, k nimž byli dle zákona a stanov povinni. Stěžovatelům rovněž byla uložena povinnost nahradit úspěšnému žalobci náklady řízení (výrok III).

3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu v napadené části (výroky II a III) potvrdil a uložil stěžovatelům povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy nevzaly v úvahu jimi uváděné argumenty. Okresní soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal ani s právními předpisy upravujícími pravidelné měsíční platby související s vlastnictvím bytu, ani s porušením povinností ze strany vedlejšího účastníka řízení.

5. Stěžovatelé uvádějí, že předepsané platby hradili do dubna 2014, ale od května stejného roku část těchto plateb pozastavili z důvodu, že na jejich straně existoval významný nevyúčtovaný přeplatek. Mají za to, že povinnost vlastníků bytů platit příspěvek do fondu oprav představuje platbu zálohovou (což plyne i z odborné literatury), přičemž povinnost hradit tuto platbu nemůže být stanovena neomezeně. Okresní soud tuto platbu nesprávně posoudil jako příspěvek na správu domu a pozemku podle § 1180 občanského zákoníku. K tomu stěžovatelé poukazují na § 15 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, účinného do 31. 12. 2013.

6. Ačkoliv stěžovatelé okresnímu soudu doložili, že i přes opakované žádosti jim vedlejší účastník řízení nevyúčtoval dlouhodobé zálohy (do tzv. fondu oprav), tj. dle dikce zákona příspěvek na správu domu a pozemku, a doposud nemají informaci, jak jsou tyto prostředky ze strany vedlejšího účastníka řízení využívány, toto nebylo v napadených rozhodnutích zohledněno. S porušením povinnosti vedlejšího účastníka řízení předložit vyúčtování příspěvků do fondu oprav se soudy nevypořádaly. Poukazují k tomu na oprávnění vlastníka jednotky dle § 1179 občanského zákoníku, jakož i další ustanovení občanského zákoníku zakotvující povinnosti správcům cizího majetku. Mají za to, že soudy měly aplikovat ustanovení § 1968 občanského zákoníku, které stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, avšak není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

7. Stěžovatelé tvrdí, že jim byla uložena povinnost sice na základě zákona, ale současně s ignorancí zákonných ustanovení svědčících ve prospěch neuložení této povinnosti a bez ohledu na práva stěžovatelům zajištěná ústavním pořádkem. Domnívají se, že soudy v jejich věci nerozhodovaly nestranně a nezávisle, když nepřihlédly ke skutečnosti, že v důsledku nesplnění povinnosti vedlejšího účastníka řízení vyúčtovat platby do tzv. fondu oprav nemohla nastat splatnost dalších záloh. Nepovažují za spravedlivé, aby byli povinni hradit částku určenou do fondu oprav, aniž by obdrželi řádné vyúčtování použití těchto částek. V závěru rovněž namítají, že okresní soud vůbec nezohlednil platbu částky 50 000 Kč dne 13. 12. 2010, kterou vedlejšímu účastníku řízení uhradili na stejný bankovní účet, na který dlouhodobě hradí zálohy a příspěvky na správu domu a pozemku, podíl na dotaci na zateplení ve výši 46 103 Kč, ani podíl z částky 35 000 Kč ročně za reklamu připadající na jejich bytovou jednotku, nevyúčtovaný od roku 2009.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

10. Jde-li o interpretaci a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv, případně pokud pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti – tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takového pochybení se obecné soudy v projednávané věci nedopustily, když k závěru o důvodnosti žaloby bylo přistoupeno na základě aplikace relevantní právní úpravy, která stanoví povinnost vlastníka bytu platit zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu. Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku s jejich závěry, vedenou v rovině tzv. práva podústavního. Úkolem Ústavního soudu však není přehodnocovat ústavní stížností konfrontovaný právní názor z hlediska jeho „správnosti“. Lze proto konstatovat, že v posouzení dané věci obecnými soudy Ústavní soud nespatřuje kvalifikovaný exces, libovůli či vybočení z pravidel ústavnosti.

11. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelů stran nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, tvrdí-li, že soudy nevzaly v úvahu jejich argumenty. Okresní soud se v napadeném rozhodnutí srozumitelně vyjádřil ke stěžejní námitce stěžovatelů, kteří odůvodňovali své prodlení s platbami záloh do tzv. fondu oprav tím, že jim vedlejší účastník řízení nepředložil vyúčtování, což bylo jeho povinností. K této námitce (sub 5) nutno podotknout, že o povaze této platby jako platby zálohové ze strany obecných soudů zjevně pochyby nebyly. Není důvodu z hlediska ústavnosti zpochybňovat právní závěr, že povinnost vlastníka bytu platit zálohy na straně jedné a povinnost společenství vlastníků jednotek předložit vyúčtování na straně druhé, jsou povinnostmi na sobě nezávislými, zakládajícími odlišné nároky. Okresní soud se dostatečně zabýval rovněž námitkami stěžovatelů stran jiných plateb, které měly být uhrazeny, resp. které jim nebyly vyúčtovány, přičemž odůvodnil, proč nemohlo být přistoupeno k jejich započtení na neuhrazené zálohy.

12. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavních práv, jejichž porušení stěžovatelé namítali. Proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení:

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Josef Fiala v. r. předseda senátu