Nedoplatek

Tak jinak, už jsem to tu kdysi psal. Rozúčtují se náklady na poskytované služby. Náklady jsou dány fakturami a v Kč (náklad nemůže být logicky podle m3 apod.). Tyto náklady v Kč se rozúčtují v poměru, který připadá na bytové vodoměry. Tolik princip rozúčtování nákladů na poskytované služby.

Podle ust. § 8 zákona č. 67/2013 Sb. máte právo nahlížet do podkladů a případné námitky musí poskytovatel v dané lhůtě vypořádat.

Dalším aspektem je náhrada vzniklé újmy, která vznikla puštěním „vodařů“. K tomu nemám dost informací.

Nicméně bych v tomto případě postupoval dle ust. § 8 zákona o službách, abych zjistil, jestli si pan majitel nevymýšlí. On to musí doložit.

Názorů, jak uvedený problém řešit, může být nespočet. V první řadě je vhodné vyjít z aktuálního stavu, který je určen spotřebou vody za zúčtovací období na patním domovním vodoměru, který je dozajista považován za fakturační měřidlo vůči objektu, do kterého poskytovatel vodu dodává. Jestliže se jeden z diskutérů odvolává na dvousložkovou skladbu nákladů za vodu, přičemž za spotřební složku považuje údaj spotřeby na bytovém vodoměru, pak toto ukazuje na nepochopení procesu vyúčtování nákladů na poskytovanou službu v domě ve vztahu k vodnému a stočnému. Bytový vodoměr je měřidlem „poměrovým“, tedy v žádném případě nemůže sehrávat roli měřidla fakturačního, přičemž velikost spotřeby vody pro daný byt se stanovuje dle měřidla fakturačního „poměrně“ s přihlédnutím k spotřebám registrovaným na poměrových měřidlech v bytech).

Není potřeba si objasňovat, že patní vodoměr celého domu, tedy zúčtovací jednotky je užíván pro fakturační účely zejména proto, že je mnohem citlivější a přesnější ve srovnání s poměrovými vodoměry v bytech, které velmi často nedokáží registrovat nejrůznější úniky vody na vnitřním vodovodu, což je mimochodem dáno také hodnotou Qmin daného poměrového měřidla, které určuje minimální průtok vody, od kterého by takové měřidlo mělo být schopno průtok vody registrovat. Jestliže máme v bytech osazena poměrová měřidla levná, s vysokou hodnotou Qmin, můžeme snadno dosáhnout stavu, kdy rozdíl mezi spotřebou registrovanou fakturačním vodoměrem na patě objektu a součtem všech poměrových vodoměrů v domě bude mnohem vyšší než nějakých 20%, které se obvykle považuje jako rozdíl nejvýše přípustný. Samozřejmě, že faktorů, které ovlivňují velikost rozdílu mezi fakturačním vodoměrem a součtem poměrových vodoměrů, je celá řada. O tom se již zde zcela určitě diskutovalo, kdy je nutno nepřehlédnout i snahy některých „snaživců a koumáků“ k dosažení co nejmenších spotřeb vody ve svých bytech.

Tímto nechci hájit majitele domu, že má pravdu za všech okolností, ale před radami, aby se uživatel bytu soudil s majitelem domu, bych byl velmi opatrný. Rozhodující je, zda uživatel bytu jako žalobce bude schopen tzv. unést důkazní břemeno natolik kvalifikovaně a nevyvratitelně, aby dosáhl úspěchu ve sporu. Povinnost prokazovat daný stav věcí je především na straně žalujícího.

Zdeněk II

Spotřeba vody se skládá ze základní složky a spotřební složky. V bytě je vodoměr, spotřební složku máte na vodoměru. Sousedka pustila do domu nějaké „vodaře“, to jsou pouhé výmysly. Majitel domu musí vědět, co se v domě dělo s vodou. Od toho je majitelem. Můžete se bránit tím, že se s ním domuluvíte a ty výmysly mu vymluvíte a když to napůjde, tak jedině u soudu. Tam on musí prokázat, kde se vzala spotřeba vody navíc za 20000 Kč. Už jenom to, že on dobrovolně zaplatí polovinu je podivné.