IV. ÚS 2755/18 z 18.12.2018

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Alexeje Iskry, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 18, Ostrava – Slezská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2018 č. j. 57 Co 28/2018–109, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím byla porušena jeho práva garantovaná Ústavou, Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), konkrétně pak čl. 7 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2017 č. j. 136 C 32/2016–82 bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) zaplatil částku 23 356 Kč s příslušenstvím, představující zálohy za služby a platby do fondu oprav, které stěžovatel jako vlastník bytové jednotky a člen společenství vlastníků jednotek neuhradil, a aby mu nahradil náklady řízení ve výši 15 446 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 5 711 Kč.

II. Stěžovatelova argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v soudním řízení poukazoval na to, že vedlejší účastník nebyl řádně zastoupen, protože plná moc jeho zástupkyně, která byla udělena před zahájením řízení dřívějšími členy statutárních orgánů vedlejšího účastníka, zanikla ztrátou jejich mandátů, a že smrtí zůstavitele se nabývá dědické právo, nikoliv však vlastnictví, které se nabývá podle § 981 občanského zákoníku zápisem do katastru nemovitostí (a že tedy k příslušným platbám nebyl povinen, protože se vlastníkem jednotky stal až ke dni, kdy byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, a nikoliv ke dni úmrtí své matky, po které příslušnou bytovou jednotku zdědil). Dále uvedl, že požadavek vedlejšího účastníka není důvodný, neboť vyvěrá z porušení zákazu stanoveného v § 1194 občanského zákoníku, a to z toho důvodu, že „přeprodej“ služeb a energií je podnikáním, které není společenství vlastníků jednotek dovoleno. Obecné soudy přitom podle stěžovatele svá rozhodnutí odůvodnily pouze formálně a dostatečně se nevypořádaly s jeho argumentací a námitkami, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a také na ochranu vlastnictví.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního práva“ a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované va­dy).

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti soudnímu rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo zaplatit částku 23 356 Kč s příslušenstvím. S ohledem na výši částky, o kterou měl stěžovatel být takto zkrácen, je patrno, že ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, kterou lze označit (stále ještě) za „bagatelní“ [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].

9. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil, že by napadeným rozsudkem byl nějakým podstatným způsobem dotčen na svých majetkových pozicích, a porušení ústavnosti vyvozuje pouze z toho, že se Krajský soud v Ostravě dostatečně nevypořádal s jeho argumentací. Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou připomíná svou judikaturu, dle které úspěšné uplatnění ústavní stížnosti v tzv. bagatelní věci předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15). Pochybení takového rázu zjištěno nebylo, neboť jak patrno z napadeného rozsudku, uvedený soud se námitkami, které stěžovatel uplatnil v odvolání, zabýval a náležitě vypořádal. Jde-li o námitku, že vedlejší účastník nebyl v soudním řízení řádně zastoupen, z ústavní stížnosti ani napadeného rozsudku neplyne, že by ji stěžovatel uplatnil v odvolání, nehledě na to, že by tato námitka beztak důvodná nebyla.

11. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Jan Musil v. r. předseda senátu