Chyby soudců: 22 Cdo 1511/2019-227 Právní žumpa, neznalost pojmů

• Diskutující „Není to tak“ napsal v jiné diskusi: ”Justin dokola stále opakuje: pokud není v prohlášení nic psáno o zdech a podlaze, vlastníte jen prázdný prostor-vzduch. To je myšlenka, kterou vyplodil ten, co se domnívá, že je chytřejší než soudci NS a ÚS.”

Ano, je možné, že jsem chytřejší než někteří soudci NS a ÚS. Není to nic nemožného ani neobvyklého: alespoň znám zákony a umím myslet, na rozdíl od neználků v talárech. 

---

Například znám význam pojmu „dohoda“ lépe než soudce Ústavního soudu JUDr. Ludvík David a soudci Nejvyššího soudu JUDr. Josef Rakovský, JUDr. Robert Waltr, Mgr. Michal Králík, Ph.D., JUDr. František Balák a JUDr. Jiří Spáčil. Já – na rozdíl od těchto orlů práva – bych nikdy netvrdil tu pitomost, že „dohoda“ je totéž co přehlasování většiny menšinou. Jejich nesmysly musel dodatečně v roce 2014 napravovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (rozsudek 31 Cdo 4294/2011, ze dne 2.4.2014).

Podrobněji k tomuto dlouhodobému selhání soudů a soudců zde psal lake, viz: Výklad pojmu „dohoda“.

Zajímavou roli v této aféře měl JUDr. Jiří Spáčil, který střídavě podepisoval judikáty o tom že „dohoda“ je souhlas všech, i judikáty o tom že „dohoda“ je přehlasování menšiny. Zkrátka podepsal všechno, a nemusel při tom myslet; hlavně že mu šel soudcovský plat …

---

A nyní se dostáváme k jádru věci – k prázdnému prostoru terasy:

Dvě jména popletů z této aféry – Králík a Spáčil – se objevují i pod usnesením Nejvyššího soudu (které měl na mysli pan “Není to tak”, ale nebyl schopen to usnesení ani řádně označit). Jde o usnesení Nejvyššího soudu 22 Cdo 1511/2019–227 ze dne 31.07.2019.

Toto usnesení – to je ukázková právní žumpa. Tolik hloupostí a omylů najednou – to se jen tak nevidí. Nemám žádný problém být chytřejší než tito soudci. Někdy to rozeberu podrobněji. Nyní jen krátce:

☀ Já – na rozdíl od soudců Nejvyššího soudu Havlíka, Králíka a Spáčila – znám význam základních pojmů. Vím jak jsou tyto pojmy definovány a vím také ve kterých právních předpisech jsou definovány. Oni tyto pojmy neznají, nedovedli si je přečíst, ani se nepokusili k nim dobrat výkladem. „byt“ se skládá z místností (§ 2 písm. b) zákona č. 72/1994 Sb., § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., § 3 písm. l zrušené vyhlášky č. 137/1998 Sb., § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., § 48 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. ve vyhlášeném znění), „místnost“ je prázdný prostor (§ 3 písm. h) vyhlášky č. 268/2009 Sb.), „terasa“ není místnost; je to (per analogiam stejně jako u místnosti) prázdný prostor. Byt se skládá z místností (viz definice), avšak terasa NENÍ místnost. Proto terasa nemůže být součástí bytu! To je pojmově vyloučeno. Závěr odvolacího soudu, že terasa není součástí společných částí domu, nýbrž „přináleží k jednotce“, je proto nesprávný a navíc amatérsky neurčitý.

Žádný celostátně účinný předpis nedefinuje význam slovesa „přináležet k něčemu“ či „patřit k něčemu“. Judikát se tím stal nechtěnou parodií. Připomíná svou zmatenou neurčitostí humoristickou povídku Šimka a Grossmanna: „Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby.“ [[1]]

Závěr: Totální nesmysly, protiřečení, neschopnost vyjádřit se srozumitelně, používání neurčitých a nikde nedefinovaných označení – jeden omyl soudců vedle druhého.

☀ Já – na rozdíl od soudců Nejvyššího soudu Havlíka, Králíka a Spáčila – si nepletu základní pojmy: Pojem „příslušenství věci“ podle § 121 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. vyjadřoval vlastnické právo, cituji: „Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.“. Pojem „příslušenství bytu“ podle § 121 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. vyjadřoval pouze užívací právo k (cizí) věci: „Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.“. Ve smlouvě o výstavbě je terasa označena jako „příslušenství bytu“ podle § 121 odst. 2. Tento pojem v žádném případě nevyjadřuje vlastnictví. Neznamená to tedy, že by terasa byla ve vlastnictví žalovaného vlastníka jednotky O.Č. Znamená to pouze že terasa je „prostor určený k tomu, aby byl s bytem užíván“!

Závěr odvolacího soudu i Nejvyššího soudu je tedy nesprávný.

Podotýkám jako obvykle, že tento prázdný prostor je skutečně pouze prostor (prázdno) a nezahrnuje tedy žádné stavební konstrukce, které prostor terasy ohraničují. To platí nejen pro terasu: stejně je na tom místnost, balkon, lodžie, kóje, půda, garážové stání, parkovací místo, kotelna, strojovna, kočárkárna, kolárna, prádelna, sušárna. Toto všechno jsou jen prázdné prostory ve společné stavbě. Připomínám hlupákům, že lodžie (prázdný prostor) je něco zcela jiného nežli stavební prvky obklopující lodžii. Terasa (prázdný prostor) je něco zcela jiného nežli hydroizolace (což je součást stavby skrytá pod pod terasou).

Závěr: Soudci Havlík, Králía a Spáčil neznají ani zákon, ani nejsou schopni vyložit ty pojmy, které používají či bezmyšlenkovitě opisují z žalobních návrhů či z předchozích (vadných) judikátů. Dobře placení, avšak nemyslící opisovači …

☀ Já – na rozdíl od Havlíka, Králíka a Spáčila – vím jakým způsobem bylo možno vyčlenit stavební část budovy do vlastnictví vlastníků jen některých jednotek, nebo i do vlastnictví vlastníka jedné jednotky. Toho bylo možno dosáhnout pouze výslovným uvedením této skutečnosti v prohlášení/smlou­vě o výstavbě: „společná část budovy, která bude společná vlastníkům jen některých jednotek …“, nebo „společná část budovy, která bude společná jen vlastníkovi jednotky XX …“. Viz § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 72/1994 Sb. a dále § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 tohoto zákona. Prohlášení (smlouva o výstavbě pro dům) však neobsahuje žádnou z uvedených formulací.. Žalovaný O.Č. pouze dostal právo užívat s bytem i prázdný prostor terasy. Stavba terasy (ve smyslu stavebních prvků obklopujících prostor terasy) nebyla ve smlouvě o výstavbě vůbec zmíněna, nebyla tedy nikdy vyčleněna do vlastnictví žalovaného! Byla to tedy od samého počátku společná část, a je společnou částí i dnes. Hydroizolace pod podlahou terasy je také společná část, samozřejmě. Vždyť jde zároveň i o izolaci bytů pod terasou.

bez této izolavceby spodní byt byl zničen či poškozen. Jak tedy chce hloupý soudce odvodit komu patří hydroizolace neuvedená v prohlášení?

Podle nesmyslné „logiky“ soudu by tuto hydroizolaci mohli spíše vlastnit žalobci J.K. a M.S.: oni jsou přece vlastníky bytů pod terasou! Hydroizolaci užívají právě oni! Hydroizolace chrání jejich majetek, jejich jednotku. Výlučný uživatel terasy žádnou hydroizolaci nepotřebuje – je mu přece jedno co je pod terasou.

Pokud soudy dospěly k (ničím nepodloženému a zjevně mylnému) závěru o tom, že hydroizolace není společná, proč si tedy zmatení soudci nehodili korunou, aby zjistili komu mají přiklepnout její vlastnictví?

Ale nesmyslné fantazie soudců Nejvyššího soudu byly pomýlené od samého počátku. Hydroizolace je společná, protože v prohlášení nebyla vyčleněna ani do vlastnictví vlastníka bytu pod terasou, ani do vlastnictví uživatele terasy. Z této skutečnosti bylo třeba vyjít.

Konstantní judikatura dospěla k názoru, že společné je to, co nebylo v prohlášení výslovně vyčleněno jako součást jednotky. Jde o tyto judikáty:

• 26 Cdo 413/2013
• 26 Cdo 886/2013
• 22 Cdo 886/2013
• 26 Cdo 1379/2013
• 22 Cdo 3644/2015

Judikát Nejvyššího soudu 22 Cdo 1511/2019–227 je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost (výrok je v rozporu s odůvodněním, neobsahuje právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností, odůvodnění není jednoznačné). Soudy se nevypořádaly se stěžejní žalobní námitkou. Nebyly schopny vyložit smlouvu o výstavbě, i když jde o velmi jednoduchý výklad. Právní žumpa, jak už jsem uvedl.

Opravdu nemám žádný problém být chytřejší než TITO tři soudci.

Mějte se všichni pěkně.

Justitianus