26 Cdo 189/2022 Přehlasovaný vlastník při hlasování mimo zasedání

26 Cdo 189/2022–152

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci navrhovatelů a) P. O., narozeného XY, b) S. O., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, za účasti S., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o neplatnost rozhodnutí přijatého mimo zasedání shromáždění, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 42/2020, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2021, č. j. 6 Cmo 321/2020–116, takto:

1. Dovolání se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud prvního stupně) usnesením ze dne 27. 7. 2020, č. j. 38 Cm 42/2020–92, určil, že usnesení přijaté mimo zasedání shromáždění S., IČO XY, se sídlem XY, ze dne 29. 2. 2020, kterým bylo schváleno zateplení domu, je neplatné (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 16. 8. 2021, č. j. 6 Cmo 321/2020–116, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh navrhovatelů na prohlášení neplatnosti rozhodnutí mimo zasedání shromáždění účastníka ze dne 29. 2. 2020, kterým bylo schváleno zateplení domu, zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud posoudil věc podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen ,,o. z.“), a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že uvedené ustanovení řeší ochranu vlastníka jednotky z hlediska osobního, časového i věcného, a proto je pro tento případ vyloučena podpůrná aplikace (ve smyslu § 1221 o. z.) ustanovení § 258 a § 259 o. z. o spolku (která formulují tato hlediska odlišně), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného. Ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. má aktivní legitimaci k uplatnění návrhu o neplatnost rozhodnutí shromáždění pouze přehlasovaný vlastník, za nějž je považován ten, kdo hlasoval proti přijímanému rozhodnutí, nikoli ten, kdo se hlasování zdržel, tedy nehlasoval ani pro a ani proti přijímanému rozhodnutí. Tento postoj totiž znamená jeho pasivitu resp. nedostatek projevu vůle ve vztahu k přijímanému rozhodnutí. Dále dospěl k závěru, že tento výklad je aplikovatelný i pro rozhodnutí mimo zasedání, neboť není důvod činit rozdílu v poměrech rozhodování vlastníků jednotek přímo na zasedání shromáždění a v poměrech rozhodování vlastníků jednotek mimo toto zasedání (tzv. per rollam). Postup při hlasování mimo zasedání je striktně upraven v § 1211 až § 1213 o. z., vlastník jednotky má stejnou možnost se seznámit se s návrhem rozhodnutí a projevit svou vůli jej přijmout nebo nepřijmout, případně se k němu nevyjádřit – nehlasovat. Jestliže bylo prokázáno, že navrhovatelé se při hlasování per rollam nevyjádřili – nehlasovali proti ani pro přijímané usnesení, nelze je považovat za přehlasované vlastníky jednotky.

Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v pozdějším znění (dále jen „o. s. ř.“). Uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. K dovolacímu přezkumu předložili otázky, zda je možné uplatnit institut přehlasovaného vlastníka ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. i při hlasování mimo zasedání (per rollam), zda může být přehlasovaným i ten vlastník, který se korespondenčního hlasování zdržel, a zda na určení toho, kdo je tzv. přehlasovaným vlastníkem při hlasování per rollam, mohou mít vliv stanovy společenství.

Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem doposud nebyla v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále opět jen „o. z.“), výslovně řešena otázka, kdo je přehlasovaným vlastníkem ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. při hlasování mimo zasedání (per rollam).

Dovolání není důvodné.

Jelikož vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzeny nebyly a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle § 1209 odst. 1 o. z., je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky navrhnout soudu, aby o záležitosti týkající se správy domu a pozemku rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.

V soudní praxi není pochyb o tom, že právo obrátit se na soud s návrhem na určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním může pouze přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení). Výkladem slovního spojení „přehlasovaný vlastník“ se dovolací soud opakovaně zabýval v poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1992 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Předně dovodil, že za přehlasovaného nelze považovat vlastníka, který se účastnil zasedání shromáždění a při něm hlasoval pro přijetí napadeného usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). Oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení rozhodnutí přijatého shromážděním však není ani vlastník, který se účastní shromáždění a zdrží se hlasování. Takový vlastník totiž nedává svým postojem najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí. V dané souvislosti pak není podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1459/15). Nejvyšší soud také vyložil, že vlastník projevuje svůj názor hlasováním o usnesení, a proto je nerozhodné, jak se v průběhu diskuse o něm vyjadřoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015). Formuloval rovněž právní závěr, že z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009).

Od takto nastaveného výkladu slovního spojení „přehlasovaný vlastník“, užitého v § 11 odst. 3 větě třetí zákona o vlastnictví bytů, se dovolací soud neodchyluje ani v poměrech právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Citované ustanovení totiž užívá pro vymezení osoby aktivně legitimované k podání návrhu na přezkum usnesení přijatého shromážděním naprosto shodné slovní spojení. Neexistuje jediný rozumný důvod, pro který by toto slovní spojení mělo být v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vykládáno jinak. Snad jen na okraj lze doplnit, že výraz „přehlasovat“ znamená hlasováním překonat, z čehož pro poměry rozhodování shromáždění vlastníků jednotek vyplývá, že přehlasovaným je takový vlastník, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství a neuspěl, tedy – řečeno jinak – hlasoval proti, byl však přehlasován (překonán) většinou tvořenou jinými vlastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5883/2017, a sp. zn. 26 Cdo 1312/2017 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1566/18). V usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, pak Nejvyšší soud dodal, že za přehlasovaného vlastníka jednotky nelze považovat ani toho, kdo (řádně pozván na shromáždění a informován o jeho plánovaném programu) se ze shromáždění vzdálil (nikoli ze zdravotních či jiných vážných důvodů) a nezúčastnil se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato.

Hlasování mimo zasedání (per rollam) bylo do 30. 6. 2020 upraveno v § § 1210 až 1214 o. z. Uvedená ustanovení stanovila, v jakých případech lze hlasovat mimo zasedání (§1210 o. z.), co musí být obsahem písemného návrhu na rozhodnutí mimo zasedání a v jaké lhůtě se má vlastník jednotky vyjádřit (§ 1211 o. z.), způsob oznámení výsledků hlasování (§ 1213 o. z.) a požadovaný počet hlasů pro přijetí rozhodnutí (§ 1214 o. z.). Podle § 1212 o. z. se k platnosti hlasování vyžaduje vyjádření vlastníka jednotky s uvedením dne, měsíce a roku, kdy bylo učiněno, podepsané vlastní rukou na listině obsahující plné znění návrhu rozhodnutí. Z uvedených ustanovení tak plyne, že vlastník jednotky má možnost (obdobně jako při zasedání shromáždění) seznámit se s návrhem rozhodnutí shromáždění a podklady pro jeho posouzení, zaujmout k němu stanovisko ve formě vyjádření souhlasu či nesouhlasu s rozhodnutím, případně oznámit, že se zdržuje hlasování. Uvedená ustanovení neřeší situaci, kdy se vlastník jednotky ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádří. Jestliže je k platnému hlasování třeba vyjádření vlastníka v kvalifikované formě, je na místě v takovém případě uzavřít, že platně nehlasoval, což je obdobné tomu, že se neúčastnil zasedání shromáždění. Z uvedeného vyplývá, že není dán důvod, aby se ustálená judikatura dovolacího soudu vztahující se k výkladu toho, kdo je přehlasovaným vlastníkem ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z., nevztahovala i na rozhodování o přijetí usnesení mimo shromáždění vlastníků jednotek.    Bez ohledu na formu rozhodování je totiž podstatou institutu přehlasovaného vlastníka projevení nesouhlasu s přijímaným rozhodnutím, který není možné spatřovat v neúčasti na hlasování bez vážných důvodů.

V projednávané věci není sporu o tom, že při rozhodování mimo zasedání byla dodržena zákonná pravidla vyplývající z §§ 1210 až 1214 o. z. a že navrhovatelé se k návrhu rozhodnutí nevyjádřili, přičemž nebyly zjištěny (ani tvrzeny) vážné důvody, které by jim v tom bránily. Za tohoto stavu je nelze považovat za přehlasované vlastníky, a tudíž osoby aktivně legitimované k podání návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani jejich poukaz na znění stanov účastníka. Tyto stanovy sice v čl. 14 zakotvují možnost rozhodování mimo zasedání v případech, které stanoví zákon, ale postup při hlasování neupravují, pouze popisují, v jaké podobě má být vyjádřen případný souhlas jednotlivých členů společenství, a to způsobem, který odpovídá dříve platné (do 31. 12. 2013) právní úpravě (srov. čl. XII Vzorových stanov společenství vlastníků jednotek, které jsou přílohou k nařízení vlády č. 371/2004 Sb.).

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovolání podávají proti usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tj. jakoby i proti nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti uvedenému výrokům ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je napadené rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když účastníkovi nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči neúspěšným navrhovatelům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 8. 2022

JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu