Opět moc děkuji za odpověď.

Pokud jde o otázku, zda neobytné místnosti v bytě jsou jeho příslušenstvím tohoto bytu, musím sice uznat, že Vaše argumentace je logická a, nakolik znám zákony, konsistentní s jejich literou, nicméně již linkovaný judikát nejvyššího soudu říká jasně:

„Příslušenstvím bytu jsou jednak místnosti, nacházející se v bytě, jako je např. předsíň, komora, koupelna, jednak prostory, které se nacházejí mimo byt, např. sklep, dřevník, kolna, apod. […]“

Za těchto okolností by případný pokus soudit se na základě názoru, že neobytné místnosti v bytě k jeho příslušenství nepatří, byl dosti riskantní.

Váš výklad, že balkon de facto může být vlastněn, vlastněn být nemůže pouze prázdný prostor jím ohraničený, shledávám velmi pozoruhodným (samozřejmě zcela bez ironie).

Ve Vámi linkovaném judikátu ovšem nacházím následující odstavec, který považuji za dosti problematický:

„Není pochyb o tom, že balkón nelze považovat za místnost či součást souboru místností. Může však být příslušenstvím bytu, jestliže splňuje kritéria § 121 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož jsou příslušenstvím bytu vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Z § 121 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Tvoří-li balkón příslušenství bytu, následuje pak z hlediska vlastnických vztahů osud bytu jako věci hlavní.“

Mám obavy, že odstavec nelegitimně aplikuje na příslušenství bytu, co platí o příslušenství věci – příslušenství bytu nepochybně nemusí být ve vlastnictví vlastníka bytu, kdežto příslušenství věci ano. Nejvyšší soud zde dochází k závěru, že vlastnit lze nejen místnosti, ale i prostory. To jiné judikáty a podle mě i zákon popírají. A je to jiná argumentace, než jakou podáváte Vy, když říkáte, že prázdný prostor je ve společném vlastnictví, ale to, co jej ohraničuje, může vlastnit vlastník bytu. (A Vaši argumentaci shledávám podstatně přesvědčivější.)

Ale Váš výklad mě, říkám znovu, velmi zaujal a moc rád se Vás k tomu dále zeptal na dvě věci:

1. Rozumím správně, že podle Vašeho názoru tedy sice musí být společné sklepní kóje ve smyslu prázdného prostoru v nich, ale latě, které je např. zepředu ohraničují, a dveře mohou být ve vlastnictví toho, kdo kóji užívá? Existuje i k tomu nějaké judikát?
2. Řeším zapeklitý problém, zda je místností, a tedy sklepem v plném slova smyslu „sklep“, který sice má strop a pevné zdi ze všech 4 stran, ale z latí má dveře a část zdi, která se nachází nade dveřmi. Dveře navíc nejsou opatřeny „standardními zárubněmi“. Našel jsem k tomu např. následující dvě vyjádření, jež ovšem nejsou naprosto jednoznačná a nemají velkou právní váhu:

„Z logického hlediska praxe i teorie přijala názor, že místnost je možné definovat jako každý prostor nacházející se v budově, který je uzavřen ze všech stran obvodovými stěnami, podlahou a stropem a je uzamykatelný, tedy je opatřen standardními zárubněmi a vstupními dveřmi.“ http://www.petrzilkova.cz/view.php…

„Z tohoto hlediska by tedy bylo možné obecně definovat „místnost“ jako každý prostor nacházející se v budově, který je uzavřen ze všech stran obvodovými stěnami, podlahou a stropem a je uzamykatelný, tedy je opatřen zárubněmi a vstupními dveřmi.“ http://www.jerkman.as/…sti-domu.htm

Nevíte, zda nějaký soud opravdu někdy basíroval na zárubních, aby něco uznal za místnost? Je opravdu třeba se přítomností či absencí zárubní řídit?