Tak znova. Nevím, proč by pro zálohovatost mělo být podstatné to, jestli se vrací nebo nevrací. Pro finanční zálohu je podstatné to, že finanční prostředky leží jinde než u jejich vlastníka, obvykle za nějakým účelem a obvykle se čerpají (za daným účelem spotřebovávají) a vyúčtovávají. Vyúčtovat nerovná se vrátit.

Je-li v ZoVB jasně řečeno, že je záloha určena na krytí předpokládaných nákladů, které bude nutné vynaložit v následujících měsících i v dalších letech, pak se evidentně jedná o zálohu dlouhodobou (viz Zákon o účetnictví) a vrácení jejího přeplatku v jediném roce by popíralo smysl této zálohy na další léta.

Pokusím se to přiblížit na příkladu. Domluvíte se s Pepíkem, že Vám bude chodit nakupovat, a dáte mu zálohu 1000 Kč. Pepík nakupuje a nakupuje, a v určitém okamžiku k Vám přijde s účtenkami na 900 Kč. Tím Vám zálohu vyúčtoval, Vy víte, že u něj ještě máte zůstatek zálohy 100 Kč. Protože ale chcete, aby Vám Pepík nakupoval dál, přihodíte mu další 1000 Kč. U Pepíka máte zálohu 1100 Kč. Ty Vám Pepík zase po čase vyúčtuje, což ale neznamená, že Vám je vrátí. Naopak, pokud budete v nastaveném mechanismu pokračovat dál, tak mu zase dáte další zálohu a může to pokračovat do nekonečna. Důležité je, že Pepík má vůči Vám závazek ve výši nevyúčtované části zálohy, který Vám buď zase vyúčtuje, nebo třeba za 50 let vrátí, až jeho služby nebudete potřebovat.

A takhle fungují zálohy na správu v SVJ. Vlastníci přihazují, SVJ vyúčtovává a převádí nespotřebovaný zůstatek dál. Jen s tím rozdílem, že na konci se nespotřebovaný zůstatek dle §15 odstavec 4) nevypořádává mezi vlastníkem a SVJ. Je ovšem možno ho vyúčtovat (vyčíslit) a vypořádat mezi novým a starým vlastníkem.