V Ekonomu 46/2003 (sice 6 let starý výklad) se píše: "Platná právní úprava (zákon 40/1964 Sb. Obč.Z, zákon 50/1976 Sb., Stavební zákon, ani zákon 72/1994 Sb., ZoVB) nedefinuje, co se rozumí místností. Z logického hlediska praxe i teorie přijala názor, že místnost je možné definovat jako každý prostor nacházející každý prostor nacházejíce ze všech stran obvodovými stěnami, podlahou, stropem a je uzamykatelný, tedy je opatřen standardními zárubněmi a vstupními dveřmi.

Lodžie, balkon či terasa. Protože nejsou místnostmi, nemohou být předmětem vlastnictví. Kromě toho uvedené technické prvky jsou součástí vnějšího pláště domu a jako takové plní svou technickou funkci buď nosných prvků domu, nebo plní funkci střechy. Technické řešeni balkonu a jeho izolace ovlivňuje byty pod ním, jeho izolační a další technické vlastnosti plní funkci vnějšího pláště domu, t.j, typicky společných částí domu. Není možné je učinit předmětem výlučného vlastnictví jednotlivce s výsledkem, že vlastník může svůj předmět vlastnictví, t.j. „věc“ ve smyslu právním znehodnotit, zbořit, lodžii či terasu zbourat. Tím by ohrozil technické funkce domu jako celku. Tyto prvky proto nemohou být součástí výlučného vlastnictví jednotlivce.

Podlahová plocha bytu Podlahová plocha bytu je jednoznačně vymezena v § 2, písm i) (ZoVB), který odstraňuje pochybnosti vzniklé v rámci předchozích úprav. Pod písmenem i) se podlahová plocha bytu nebo rozestavěného bytu vymezuje tak, že se jí rozumí podlahová plocha všech místností vč. místností, které tvoří příslušenství bytu. Takto vymezený prostor je shodný s vymezením, které bylo obsaženo v zákoně před jeho úpravou provedeno zákonem 103/2000 Sb., tedy před 1. 7. 2000. V zákoně 103/2000 Sb., byla vypuštěna slova „místnosti, které tvoří“. Proto se po 1. 7. 2000 začal prosazovat názor, že do podlahové plochy se má započítat také podlahová plocha prostorů, které jsou příslušenstvím bytu, ale nejsou místnostmi (balkony, lodžie, terasy a sklepní kóje, pokud jsou určeny k užívání pouze vlastníkem bytu a nejsou společnými částmi určenými pro společné užívání). Pokud by byl přijat takový výklad, že se má podlahová plocha prostorů, které nejsou místnostmi a jsou příslušenstvím bytů, do podlahové plochy bytu započítávat, znamenalo by to, že že by bylo nutné změnit výpočet podlahové plochy bytů a společných částí domu ve všech případech, kdy takové prostory patří k bytům. Změny prohlášení již vydaných a zapsaných v katastru nemovitostí by se týkaly značného množství bytů. Přitom taková změna v určení podlahové plochy bytu nebyla zákonem 103/2000 Sb. zamýšlena. Změnou výpočtu podlahové plochy by došlo k zásahu do věcných (vlastnických) práv, která již byla dříve založena. Vymezení podlahové plochy bytu v zákoně úzce souvisí s vymezením pojmu „byt“ a „společné části domu“ v § 2 ZoVB. Z pojmu byt uvedeného v § 2, písm. b) zákona jednoznačně vyplývá, že v něm nejsou zahrnuty prostory, které nejsou místnostmi, ačkoli jsou příslušenstvím bytu. Nadále tedy zůstává zachována kontinuita původního výpočtu podlahové plochy jednotky tak, že se tyto prostory (pokud jsou místnostmi) do podlahové plochy bytu nezapočítávají".