Pane Doručile, zcela se ztotožňuji s tím, co jste napsal.

Nejvyšší soud už dvacet let žongluje s tvrzením, že k tomu, aby bylo doručeno, nemusí být doručeno. Ti hlupáci to opisují stále dokola (1). Snad proto občanský zákoník zavedl nový pojem „dojití“ (§ 570–573) – jenže zmatek se tím jedině znásobil !  

Naši zákonodárci jsou totiž stejně pitomí či neschopní jako soudci: pojmy „doručení“ a „dojití“ nejsou pro jistotu v občanském zákoníku vůbec definovány. A to přesto, že oba pojmy jsou klíčové a NOZ s nimi pracuje a odlišuje je od sebe.

Zde se diskutuje o zákoně č. 67/2013 Sb.. Jestliže příjemce služeb podává námitku nebo žádost o nahlížení do podkladů, právní jednání působí vůči poskytovateli od okamžiku dojití podle § 570 NOZ. Ale když poskytovatel služeb posílá vyúčtování, nebo požaduje novou výši zálohy, zákon výslovně vyžaduje doručení. Nikdo netušíme jaký je v tom záhadný rozdíl.

Podotýkám, že pojem „doručení“ je pro oblast soukromého práva definován v §18a/2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech; to však platí pouze při doručení do datové schránky (DS). Jinak nikoliv.

Justitianus

(1) Poznámka:
Fakt nepřeháním. Na ukázku uvádím citát z rozsudku Nejvyššího soudu 26 Cdo 2988/2011:
„Jsou-li účinky doručení hmotněprávního úkonu spojeny s okamžikem, kdy byla zásilka uložena u pošty, měl-li adresát takovéhoto úkonu objektivně možnost se s ní seznámit, i když tak (před jejím vrácením odesílateli) neučinil, a to bez ohledu na délku doby, po níž byla zásilka u pošty uložena, pak okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní úkon je třeba považovat za perfektní (doručený) okamžikem, kdy se adresát tohoto úkonu měl možnost s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát „ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem).“