Podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu (tj. zákona č. 177/1996 Sb.) platí, že není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách. Tím se myslí § 156 a násl. Zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb.). Podle § 157 odst. 1 ZP přísluší náhrada jízdních výdajů za použití určeného hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy a taxislužby v prokázané výši; při použití osobního automobilu náleží základní náhrada 5,20,– Kč / km jízdy a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Cestovní náhrady lze sjednat i v paušální výši.

Zmíněné předpisy tedy s dotazovanou záležitostí příliš nepočítají, nicméně snad by šlo v dané situaci namítat, že trojí účtování týchž cestovních náhrad je v rozporu s dobrými mravy dle § 1 odst. 2 občanského zákoníku, případně dle § 2 odst. 3 OZ, dle něhož výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Nakonec bych ještě zkusil argumentovat ustanovením čl. 10 odst. 2 etického kodexu advokátů, podle něhož musí být smluvní odměna (pokud zde byla sjednána) přiměřená, případně podle odst. 8, dle něhož se advokát má vždy snažit o finančně nejefektivnější řešení sporu (nevidím důvod, proč by to obdobně nemělo platit i pro účtování cestovného).

Aktuální judikaturu k předmětné problematice neznám.