Paní Klainová, máte naprostou pravdu s § 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb..

Bohužel nám ta pravda už není nic platná. Jednak proto, že ZoVB byl zrušen. Druhak proto, že popletení soudci nikdy nebyli schopni rozpoznat obsah § 15 odst. 2 zákona. Prostě jsou to právní a účetní neználci, kteří tuto část zákona houfně ignorovali.

1. Zákon jednoznačně hovořil o předpokládaných nákladech. Z uvedeného plyne, že výše úhrady vlastníka jednotky nesměly být určeny nahodile, nýbrž měly vycházet z plánu údrýby a oprav a z odhadu budoucích nákladů na tyto opravy.
2. Zákon jednoznačně hovořil o tom, že zálohy je možno vybírat pouze na náklady, které bude NUTNÉ vynaložit. K výběru záloh bylo povinností SVJ tvrdit a prokazovat, že jde o náklady nutné. Zákon tedy vylučoval povinné skládání peněz na neznámý nebo i na nikoliv nutný účel (jako je zateplení, pořízení nového výtahu, pozlacení klik, pořízení tepelného čerpadla, atd.). Vybírat zálohy bylo podle zákona možné pouze na zachování domu: účetně na údržbu a opravy, na nutné revize a kontroly technických zařízení domu (tedy na udržení společného majetku ve funkčním a provozuschopném stavu).
3. Zákon také jednoznačně rozlišoval dva druhy částek, které vlastník jednotky bude povinen skládat na „náklady v následujících měsících i v dalších letech“. Z hlediska účetnictví je naprosto jasné, že to první (měsíce) jsou krátkodobé zálohy na správu. To druhé (léta) jsou nepochybně dlouhodobé zálohy na správu (na rozsáhlejší nutné akce v budoucnu).

Bohužel, tento srozumitelný a vyvážený text narážel od samého počátku na blbost soudců a soudkyň. Oni nebyli nikdy schopni pochopit co je obsahem § 15 odst. 2 zákona.

Takže od počátku se judikovalo, že platby podle § 15 odst. 2 jsou prostě ty částky, které si shromáždění odhlasovalo. Bez toho aby se vědělo k čemu ty peníze mají sloužit. Bez plánu údržby, bez odhadu životnosti a bez odhadu budoucích nákladů. Bez jakékoliv spojitosti se skutečným stavem domu.

Soudy a soudci bylo naprosto spokojeni s tím, že platit se bude na neznámý a tajemný účel, bez odůvodnění výše požadovaných částek, bez jakéhokoliv plánu k čemu se ty částky mají použít a kdy. Soudy rozhodovaly konstantně, že chce-li vlastník zjistit co se s jeho penězi má dít, je kverulant který na takovou informaci nemá právo. „Plať co ovce odhlasovaly a drž hubu. Zákon nás nezajímá, nerozumíme mu, nerozumíme účetním předpisům. Ale jsme soudci.“

A tak je tomu dodnes.

Takže na závěr: od roku 1994 do roku 2013 jsme měli jsme docela použitelnou, přesnou a spravedlivou právní úpravu přispívání na správu domu. Jen si toho prakticky nikdo nevšiml (snad kromě přispěvatele lake na tomto portálu).

Ustanovení § 15 odst. 2 bylo totálně ignorováno. Bylo ignorováno jak hlupáky v talárech, tak smluvními i zákonnými správci domů, ignorováno členy statutárních orgánů SVJ, a také ovšemže ignorováno vlastníky jednotek. Ti většinou ani netušili, že v zákoně je taková úprava. A kdo věděl, nepouštěl se do sporu, protože by kvůli hlouposti soudce jistě prohrál.

Justitianus