skutečně tomu tak je a soudy prostě ignorovaly jak zákony tak stanoviska úřadů na zákon dohlížejících tak stanovisko autora vyhlášky a nahradily je „vlastním výkladem“, aby nakonec v korespondenci následující po nálezu ÚS sám ÚS konstatoval (ústy předsedy senátu), že nerozuměl způsobu jakým je vyúčtování provedeno a jeho odůvodnění nálezu je vadné…

i toto je u nás možné

jak jsem už psal, právě připravujeme stížnost do Štrasburku, protože zatím ohledně vyúčtování platí následující:

neexistují žádná předem jasně vymezená pravidla, která se musí dodržovat a je jen na libovůli laického názoru soudkyně, jak ona „chápe“ způsob vyúčtování a jak jej laicky vyloží.

rozhodně nyní nikomu žádný spor nedoporučuji. absolutně se nedá předvídat jeho výsledek a žádný pojem „správný algoritmus“ jak se domnívá Justitianus neexistuje. Můžete mít totiž popis „správného“ způsobu vyúčtování klidně písemně od autora vyhlášky a soud se na to vykašle.

to je realita

btw a realita je, že neplatí ustanovení zákona č.505/1990 sb. § 11 kde je jasně stanoveno.

(1) Stanovených měřidel může být používáno pro daný účel jen po dobu platnosti provedeného ověření. Novému ověření však tato měřidla již nepodléhají, pokud prokazatelně přestala být užívána k účelům, pro které byla vyhlášena jako stanovená.

o tom, že by měl někdo jiný než certifikované středisko rozhodovat zda měřidlo má, nebo nemá uvedené ověření, není v zákoně ani slovo.

soud si přisvojil rozhodnutí jež mu nepřísluší, aniž by rozuměl technické stránce věci. To je podle nás porušení základního práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí, které Soud ve Štrasburku opakovaně a jednoznačně chrání jako neporušitelné prá­vo.