Ne, ne, buďte v klidu, to je v pohodě. Jsme na tom stejně. Oba jsme svým způsobem průkopníky. Já sice už za sebou několik dřívějších soudních tahanic mám, ale v jiných věcech, zcela odlišných, proto v této problematice začínám opět od nuly. Já si např. při sepisování žaloby myslela, že je nošením dříví do lesa, opisovat do ní citace rozsudků, na něž se odkazuji, protože když jsem je získala já, soudce nemůže mít problém. No a zjistila jsem, že konkrétně v tomto je nejlepší ;-) nemyslet a vše naservírovat soudu na stříbrných podnosech. Těch ponaučení je více, ale takhle spatra si na víc nevzpomenu.

Na to, jak nahlížet na názor autora zákona mám opět stejný názor jako vy, ale když na věc pohlédnu z druhé strany, tak musím uznat, že např. tu uvedenou metodiku a ani odpověď vám nebo mně nepsal autor zákona, ale nějaký úředník na ministerstvu. A když k tomu připočtu zkušenost s nedávnými hektickými změnami metodického pokynu MMR, kde MMR „vyrojilo“ hned několik odlišných textů bez diferenciace čísla verze, resp. v textu verze nebyla označena nijak a označení verze se dalo dohledat jen v elektronické verzi a i z toho bylo zřejmé, že dochází ke kamuflacím a antedatování – zkrátka MMR se pokoušelo kvaltem zahladit stopy své špatné práce, přitom nedomyslelo, že v mezičase vznikne hromada kopií jak elektonických tak tiskových, což musí notně přinést problémy… Proto já se svému soudci nejen nedivím, ale cením si, že se cítí dostatečně kompetentní k výkladu zákona. A tam, kde má pochybnost, si vyžádá názor člověka, který nese odpovědnost za své posouzení, tj. znalce. Pokud by vystavěl rozhodnutí na chybě úředníka, má z ostudy kabát. Chybné posouzení znalce jde za znalcem. Začínáte mi rozumět, proč si myslím, že znalecký posudek nemá v soudním sporu stejnou váhu jako názor „autora zákona“, prezentovaného v tomto případě ale jen „nějakým úředníkem“ na ministerstvu?