Jardo, z vašich reakcí na mé příspěvky usuzuji, že jsme každý ze zcela „jiného těsta“. Jen proto vám odpovím, protože z věcného pohledu to za nezbytné nepovažuji – každý z nás si zvolil svou cestu, akorát vy se tu mou snažíte hanit, a to se mi nelíbí. Naše rozdílnost neznamená, že jsme někdo lepší než ten jiný a že nemáme právo svobodné volby. Já si zvolila a nelituji. Vy jste si zvolil a asi také nelitujete. Já, i kdybych spor ve finále prohrála, litovat nebudu, protože mi už nyní obrovsky dal. Ale výhra by byla ještě lepší a já v ní věřím. Nyní k vašim připomínkám:

Já umím rozúčtování a vyúčtování zkontrolovat a při tomto vědomí jsem podala žalobu. Výsledek dosud není znám, spor je v běhu.

Čeho dosáhnu? Dodržování zákonných norem a snad lepších zítřků pro své děti, pro ;-) celou generaci našich dětí a možná i jejich dětí… a sebe, když nejsem ochotna nečinně přihlížet arogantnímu porušování zákonů. Pokud jde o vaši obavu ohledně mých ztrát (Pyrrhovo vítězství), v tuto chvíli nejsem rozhodně v mínusu. Na začátku jsem prožívala velký stress a extrémní výdej energie, ale situace, do níž jsme se sporem se žalovaným dostali nyní, je už mou dobíječkou energie, fakt se už hlavně bavím, zatímco naštvané užírání vědomím, že nedokážu téhle situaci čelit, by mě vyčerpávalo. A kdo zaplatí náklady? Snad ten, kdo celou situaci zapříčinil a nechal dojít tak daleko, a to já nejsem. Pokud jde o váš náznak pochybného auditora, domnívám se, že je v zájmu auditora, zejména při vědomí toho, proč zrovna tento audit dělá, udělat věc korektně. Pokud ne, opět se nabízí cesta protestu, která může v krajním případě skončit až u soudu.

K čemu mi to bude? K důkazu, že žiju skutečně v právním státě, že nejsem ničím majetkem ani nikoho poddaným, že mám práva, že se o ně dokážu poprat a že si budu hradit to, co mi přísluší podle zákona.

Jako svéprávný občan si uvědomuji riziko svého v tuto chvíli „neotřelého“ sporu, ale šla jsem do něj vědomě a dělám vše pro prosazení toho, za čím si stojím a vše mám doloženo důkazy – na rozdíl od žalovaného, který dosud nedoložil ani soudu důkaz jediný, jak jsem vám ostatně psala na vaše požádání již dříve v naší vzájemné korespondenci. Někdo zkrátka musí být první. Bylo to pro mne nelehké rozhodování, ale jsem na své rozhodnutí hrdá. A ti, kteří se mi smáli do ksichtu mají dnes svěšené koutky, což je taky dobrá satisfakce.