Právě proto jsem překvapen, že soud vyvinul z vlastní vůle aktivitu a nešel na ruku SVJ, mám právě shodnou zkušenost, že soudy akceptují vše, co od SVJ, banky, pojišťovny… u nich přistane na stole. Viz dřívější dopravní podniky, mimochodem advokátní náhrady přestal dopravním podnikům přiznávat tuším okresní soud v Ústí. Je možné, že poslední dobou sem soustřeťují progesivní soudce.

Otázka je, jak se může vlastník bránit. Četl jsem mnoho rozsudků, ve kterých soudy ignorovaly obranu dlužníků, kteří argumentovali, že „neexistuje fond oprav“, že stanovy žádný fond oprav neznají, nic takového nebylo schváleno shromážděním, a přesto soudy vyhověly v žalobách. Toto je vlastně průkopnický rozsudek, kdy soudci u žaloby přemýšleli (a kupodivu už na krajské úrovni v tom nechvalně proslaveném Ústí).

Dle ZoVB nebylo možné vybírat platby metodou „na každý byt rovným dílem“ bez 100% souhlasu vlastníků, přesto většina SVJ vybírala část plateb (např. na funkcionářské odměny, odměny externího správce apod.) stejnou částkou a soudy to akceptovaly, i když dlužník namítal (malé byty, garáže, garsonky), že jeho platební povinnost dle spoluvlastnického podílu má být nižší.

Občas se stává, že některé platby na evidnečním listu nejsou schváleny shromážděním (např. poplatek SČMBD 6 Kč/byt apod.), soud obranu dlužníka ignoruje.

Doposud soudům stačilo, že dlužník převzal a svým podpisem stvrdil evidenční list. Proto jsem z tohoto rozsudku tak trochu paf.