Já myslím, že toto projedu, což soudce v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnování mile dopředu avizoval. Zatím řízení protahujeme procesně. Potřebuji u prvoinstančního soudu soustředit všechny důkazy, ty žádné reálně nemám, kromě korespondence mezi mnou a SVJ, kterou jsem už soudu předložil a ze které vyplývá jen to, že SVJ mi s velkou radostí a nekončenou ochotou umožní nahlédnout (rozuměj nakouknout) a nabízí mi i mnoho termínů. Soud tedy vidí, že se SVJ nemůže přetrhnout ochotou, jak moc chtějí mi umožnit nahlédnout. Já se v termín dostavil, v kanclu seděli 3 zaměstnanci správce jako svědci (ti byli už vyslechnuti a svědčili, že mi SVJ nahlížet umožnilo!). Toto předmět sporu není, jde jen o výklad „nahlížení“. Podle soudce má být nahlížecí právo rozvedeno ve stanovách. A ve stanovách je rozvedeno, že nemám právo pořizovat kopie (jde o dobře známé stanovy SČMBD: „V souvislosti s výkonem práva nahlížet do dokumentů nemá člen společenství právo pořizovat si jejich fotokopie.“), stanovy schválilo shromáždění, usnesení bylo platně přijato, stanovy jsou založeny ve sbírce listin (soudce používá nesmyslné slovní spojení „stanovy jsou zapsány do veřejného restříku“) a soudce nechápe, co od něho jako chci.

Když u prvoinstančního soudu koncentruji všechny důkazy a právní argumenty, vč. odkazů na odbornou literaturu, právní předpisy a judikaturu, můžu pak zkoušet štěstí u krajského soudu a případně u Nejvyššího soudu, nebo Ústavního soudu. Otázka je, jestli mě někdo nepředběhne, protože několik podobných sporů už běží od roku 2015, okresní soudy žaloby zamítly a nyní leží několik odvolání u krajských soudů – napjatě čekám na výsledek. Pokud se pak žalobci dovolají a Nejvyšší soud jim to zamítne, nebude mít smysl, abych dovolání podával i já, šlo by o vyhozené peníze.