Citace z dostupných zdrojů:

Zastoupení vlastníka jednotky na shromáždění SVJ – mýty vs. realita – leden 2017

I po třech letech účinnosti nového občanského zákoníku (NOZ) se bohužel stále hojně setkáváme s názorem, že vlastník jednotky se nemůže nechat na shromáždění SVJ zastoupit, není-li to výslovně stanovami umožněno. Tento názor je bez výjimky vždy opírán o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 spi. Zn. 29 Cod 3399/2010. K tomuto názoru bohužel přispívají i jinak důvěryhodné zdroje, jako např. článek Mgr. Martiny Konečné „Možnost vlastníka jednotky nechat se zastoupit na shromáždění vlastníků“ ze dne 3. 3. 2015 k dnešnímu dni (1. 1. 2017) stále ještě uveřejněný na epravo.cz. Naštěstí lze na internetu (asi nejužívanější právně informační zdroj člena SVJ) objevit i názory opačné, korektní; viz např. článek Mgr. Stanislava Pavlů „Zastupování vlastníka jednotky na shromáždění společenství vlastníků jednotek“ zveřejněný dne 3. 2. 2016 na webových stránkách AK Hrubý & Buchvaldek.

Aby bylo tento dosud přetrvávající a dozajista chybný názor možné vyvrátit, je třeba posoudit, čeho se vlastně týkal uvedený rozsudek NS a zároveň porovnat rozhodující pojmy „starého“ a „nového“ soukromého práva. Předně je však nezbytné uvést, že zastoupení vlastníka jednotky na základě plné moci jiným vlastníkem jednotky (jiným členem téhož SVJ), Nejvyšší soud předmětným rozsudkem nevyloučil ani nijak nezpochybnil a takové zastoupení bylo tedy možné i za účinnosti starého občanského zákoníku (SOZ) a zákona o vlastnictví bytů (ZOVB); tedy do 31. 12. 2013, a proto se takovou situací v tomto článku vůbec zabývat nebudeme. „Jablko sváru“ spočívalo toliko v zastoupení vlastníka třetí osobou, jež nebyla vlastníkem bytu v domě, tedy nebyla členem SVJ, a její účastí, jako zmocněnce, na shromáždění SVJ.

Zásada legální licence a zásada smluvní svobody

Přestože samozřejmě není cílem ani v možnostech tohoto článku popsat hlavní rozdíly v zásadách, na kterých stojí starý a nový občanský zákoník, ty nejdůležitější pro tuto věc však třeba vysvětlit je. Jedná se o tzv. zásadu legální licence zakotvenou v čl. 2. odst. 2. Listiny základních práv a svobod a od ní prostřednictvím ustanovení § 1 odst. 2. a § 2. odst. 1. NOZ derivovanou zásadu smluvní volnosti. Zásada legální licence stanoví to, co snad každý dobře zná, ale vlastně si v běžném životě vůbec neuvědomuje, a to, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno“, přičemž zásada smluvní volnosti je definována tím, že „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Srozumitelně řečeno, v soukromém právu si účastníci právních vztahů mohou ujednat práva a povinnosti zcela jinak, než stanoví zákon. Není však možné ujednat si něco, co je taxativně (uzavřeným výčtem) zakázáno v části věty za středníkem; vše ostatní ujednáno odchylně od zákona být může. I když zásada smluvní svobody platila i v dobách účinnosti starého občanského zákoníku, promítala se do něj jen značně omezeně, neboť byla vyjádřena v § 2 odst. 3. takto: „Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“ Jinak řečeno, podle starého OZ bylo možné ujednat si práva a povinnosti odlišně od zákona jen v případě, že to zákon nezakazoval (stejné jako dnes), ale zároveň také pouze v případě, že neexistovala žádná zákonná kogentní právní norma, která by odchylku znemožňovala. Hluboký problém ve zjišťování, zdali právní norma kogentní je či není, vyjádřili autoři důvodové zprávy k NOZu vskutku výstižně: „Pokud jde o kodifikace soukromého práva, vystupuje staré poznání, že „není jednotného bezpečného kritéria pro posouzení, zda to které ustanovení zákonné jest právem závazným nebo nezávazným.“ (Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha prvá: Nauky obecné. 2. vydání. Brno: Barvič & Novotný, 1929, s. 25)“.

Tato složitost a nejednotnost výkladu tak vedla ke značné právní nejistotě a v praxi (a to i soudní) v podstatě způsobila, že zásada smluvní svobody (a v konečném důsledku i zásada legální licence) byla potlačena a nahrazena premisou, že v soukromoprávních vztazích lze činit jen to, co je zákonem výslovně dovoleno (což je však znakem zásady enumerace veřejnoprávních pretenzí, která byla a je závaznou pro veřejnou správu, nikoli pro soukromoprávní vztahy).

Právní úkon vs. právní jednání

Jako další, pro danou věc důležitým argumentem, je nezbytné provést porovnání pojmů právní úkon a právní jednání. Podle ustanovení § 34 SOZ „Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.“ a hned v počátku je třeba předeslat, že pojem právní úkon nový OZ vůbec nepřevzal. NOZ v § 545 definuje toliko právní jednání, a to tak, že „Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“. Pro oba pojmy pak platilo a platí, že je lze činit konáním (komisivně) nebo opomenutím (omisivně), a že se tak může stát výslovně nebo jiným způsobem (konkludentně) nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba (účastník) chtěla projevit. Na první pohled je i laikovi zřejmé, že pojem právní úkon, je mnohem konkrétnější a více omezující, než pojem právní jednání, což bez dalšího hlubšího systematického, teleologického či jiného výkladu postačí ke konstatování, že v případě těchto dvou pojmů se nejedná o synonyma, tedy že to nejsou pojmy totožné. A to jediné je v tomto ohledu podstatné pro posouzení dopadu předmětného rozsudku NS na dnešní SVJ.

Zastoupení

Jako poslední a spíše doplňující argument, je vhodné provést komparaci pojmu zastoupení osob podle staré a nové právní úpravy. Podle ustanovení § 31 SOZ je zastoupení na základě plné moci vyjádřeno tak, že „Při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.“. Zastoupení bylo tedy možné pouze při právním úkonu. Zastoupení podle ustanovení § 436 NOZ je definováno tak, že „Kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.“, přičemž smluvní zastoupení je definováno v § 441 NOZ, tak, že
„(1) Ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném rozsahu jako zmocněnec. (2) Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Netýká-li se zastoupení jen určitého právního jednání, udělí se plná moc v písemné formě. Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc.“. Každý (opomeneme-li problematiku omezení svéprávnosti) je tedy oprávněn nechat se při právním jednání zastoupit.

Princip obecné a zvláštní právní úpravy a princip subsidiarity

Tyto principy jsou základním stavebním kamenem kontinentální právní kultury vůbec a mohlo by se zdát, že je zcela zbytečné na ně zde upozorňovat, nicméně v předmětné věci se o ně opíral i názor Vrchního soudu v Praze (viz níže), a proto by bylo vhodné si je alespoň připomenout. Lex specialis derogat legi generali je zásada, kdy zákon zvláštní ruší zákon obecný. Pokud tedy pro jednu konkrétní oblast práva obecně upravenou jedním zákonem existuje i platná a účinná právní úprava zvláštní, právo se řídí úpravou zvláštní a ignoruje obecnou. Pokud však byť jen jednu konkrétní část dané právní oblasti zvláštní úprava neřeší, platí pro takovou část na základě principu subsidiarity úprava obecná. Nový občanský zákoník je členěn na část obecnou a části zvláštní. Shora uvedené zásady a pojmy jsou specifikovány v části obecné, přičemž ustanovení o bytovém spoluvlastnictví (tedy i vznik SVJ, práva a povinnosti jeho členů apod.), jsou upraveny v části zvláštní (třetí). Podle ustanovení § 1221 NOZ se uplatní princip subsidiarity aplikací ustanovení o spolku, jenž je zakotven v části obecné. Zvláštní úprava společenství vlastníků, ani obecná úprava spolku, nijak neomezuje obecnou úpravu smluvního zastoupení člena SVJ, a už vůbec je nezakazuje. Neexistuje-li v konkrétním případě ani úprava zastoupení ve stanovách SVJ, nezbývá, než obrátit se k úpravě obecné, tedy k zásadě smluvní svobody a legální licence, neboť i stanovy jsou projevem právního jednání, kterým si vlastníci jednotek upravují vzájemné vztahy, a to buď podle zákona, nebo odchylně od zákona. Pokud si ale upraví stanovy odchylně od zákona, je vždy nezbytné zkoumat, zdali tyto úpravy neporušují dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Musíme si však uvědomit, že v daném případě neřešíme případ od zákona odchylné úpravy, řešíme „mlčení“ stanov, tedy případ, kdy stanovy zastoupení člena vůbec neupravují.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cod 3399/2010 a jeho dopady po rekodifikaci soukromého práva

Vrchní soud v Praze v předmětné věci potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně a „osvícenecky“ a dle našeho názoru i zcela právně korektně se vypořádal s argumentem žalobců, týkajícím se zastoupení člena na shromáždění SVJ osobou, která není členem tohoto SVJ: „Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud i námitku, podle které nebyla M. Marušáková na shromáždění řádně zastoupena, neboť zmocněná osoba nebyla členem společenství (jak to vyžadují stanovy) a nebyla jí ani udělena speciální plná moc pro dotčené shromáždění. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že zákon o vlastnictví bytů otázku zastoupení vlastníka jednotky na shromáždění neřeší, v důsledku čehož je nutno vycházet z obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Ze zákona ani stanov společenství neplyne požadavek na udělení speciální plné moci; vlastník jednotky tak může být zastoupen i na základě tzv. generální plné moci. Článek 17 odst. 5 stanov společenství pak podle odvolacího soudu nevylučuje zastoupení člena společenství (vlastníka jednotky) jinou osobou než jiným členem společenství.“, přičemž Nejvyšší soud zde naopak poněkud „zpátečnicky“ tento názor Vrchního soudu v Praze odmítl s tím, že „Shromáždění vlastníků jednotek je nejvyšším orgánem společenství, tvořeným členy společenství-vlastníky jednotek (§ 9 odst. 7 písm. a/ a odst. 8 věta první zákona o vlastnictví bytů). Právo účastnit se shromáždění (jako jeho člen) a podílet se na jeho rozhodování o záležitostech souvisejících se správou domu je osobním právem vlastníka jednotky. Jakkoliv lze hlasování na shromáždění považovat za právní úkon vlastníka jednotky, účast na shromáždění jako taková právním úkonem není. Člen shromáždění, který se účastní shromáždění, sice může právě proto, že se shromáždění účastní, vykonávat hlasovací právo (popř. i další práva, jako např. právo podávat návrhy, nahlížet do podkladů pro jednání apod.), nicméně účast na shromáždění je nutno od samotného hlasování (či výkonu dalších práv) odlišit. I tehdy, nebude-li se na shromáždění hlasovat, totiž právo účastnit se svědčí pouze členu shromáždění (vlastníku jednotky). Současně platí, že člen shromáždění nemůže vykonávat hlasovací právo, neúčastní-li se shromáždění.“. Dále pak uvádí „Nicméně Nejvyšší soud je přesvědčen, že v souladu s ustanovením § 9 odst. 14 písm. d/ zákona o vlastnictví bytů mohou takové právo vlastníka jednotky založit stanovy společenství.“. Zde se tak v plném rozsahu projevilo výše popsané potlačení zásady legální licence a její nahrazení premisou, že právo je dáno výlučně v případě, vyplývá-li to ze zákona či jiného předpisu (zde stanovy SVJ). NS zde vlastně dovodil, že ustanovení § 9 odst. 7. písm. a) a odst. 8. ZOVB mj. stanoví, že: ‚na shromáždění smí hlasovat toliko člen SVJ a absolutně nikdo jiný‘, avšak od tohoto se lze stanovami odchýlit (tedy nejedná se o ustanovení, od kterých by se nebylo možné ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3. SOZ odchýlit), čímž uznal v tomto ohledu zásadu smluvní svobody (přiznal ji zde stanovám), ale popřel právo stanovené zákonem (§ 31 SOZ) nechat se při právním úkonu zastoupit;

‚účast kohokoli jiného na shromáždění, než člena SVJ, je zakázána‘, neboť nebyla-li by zakázána, mohl by se jej zmocněnec člena zúčastnit na základě práva vyplývajícího ze zásady legální licence (zde mějme na paměti, že NS sám dovodil, že účast na shromáždění není právním úkonem, nelze se při ní tedy nechat zastoupit, nejedná se o občanskoprávní vztah, a proto se nemusíme zabývat úvahou o tom, zdali nějaké zákonné ustanovení k tomu kogentní je či nikoli, musíme se zabývat toliko tím, zdali existuje nějaká zákonná norma, která by účast výslovně zakazovala ve smyslu čl. 2. odst. 3. LZPS a v daném případě i čl. 2. odst. 4. Ústavy, a kterými normy obsažené v ustanovení § 9 odst. 7. písm. a) a odst. 8. ZOVB zcela jistě nejsou). Podle současného soukromého práva by taková argumentace však již nemohla uspět, neboť právě s ohledem na zásadu smluvní svobody, zásadu legální licence a povinného souladného výkladu zákonných ustanovení s Listinou základních práv a svobod (§ 2 odst. 1. NOZ), by musel vnitřní předpis soukromoprávní korporace (zde stanovy SVJ) zákaz zastoupení člena osobou, která jejím členem není, výslovně zakotvit; resp. musel by zakotvit zákaz účasti zmocněnce na shromáždění. Jinými slovy, pokud by Nejvyšší soud rozhodoval tutéž věc, která by se však udála až v roce 2014 či později, nezbylo by mu jiného, než se ztotožnit s uvedeným názorem Vrchního soudu v Praze. Do konce roku 2013 měl však vskutku silný nástroj na „ohýbání práva“ (v podobě nutnosti posuzovat kogentnost zákonných norem), kterého v předmětném rozsudku v plné míře využil.

Nejvyšší soud dále osvětluje, že při posuzování pojmu právní úkon respektoval výkladová pravidla určená ustanovením § 35 odst. 2. SOZ a zásady pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Jak jsme si však již vysvětlili výše, pojem právní úkon již není platným pojmem současného soukromého práva a není ani totožný se současným pojmem právní jednání a vázanost tímto názorem NS proto nelze pro totožné situace v SVJ, avšak posuzované podle nového soukromého práva, nijak dovodit.

Závěr

Závěrem už je třeba pouze připomenout ustanovení § 3041 NOZ, podle kterých se právní povaha právnických osob upravených tímto zákonem řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne nabytí jeho účinnosti a ustanovení statutu těchto právnických osob, která odporují donucujícím ustanovením tohoto zákona, pozbývají závaznosti dnem nabytí jeho účinnosti.

Shrneme-li tedy výše uvedené, pak: Nezakazují-li to výslovně stanovy, pak je možné a legální, aby se člen na shromáždění společenství vlastníků jednotek konaném po 31. prosinci 2013 nechal zastoupit jakoukoli osobou, a to i právnickou či osobou, která není členem SVJ, a aniž by toto právo bylo výslovně ve stanovách zakotveno. V takovém případě má zástupce i právo zúčastnit se shromáždění.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 spi. Zn. 29 Cod 3399/2010 na zastoupení členů a účast jejich zmocněnců na zasedání shromáždění společenství vlastníků jednotek konaném po 31. prosinci 2013 nedopadá.

K předmětnému rozsudku pak lze už jen s lítostí konstatovat, že Nejvyšší soud v této věci rozhodl až absurdně formalisticky, jenom podle „slov“, nikoli „v duchu“ zákona a k tomu zjevně nesprávně, a jako garant zákonnosti tak zcela selhal. Z toho též plyne, že je bohužel škoda, že odpůrce „nedotáhl“ celý spor až k ústavní stížnosti, neboť je velmi pravděpodobné, že Ústavní soud by tomuto excesu Nejvyššího soudu učinil přítrž, my bychom se nemuseli tímto uměle vytvořeným problémem zabývat a mnohá SVJ by ušetřila nemalé peníze za změnu stanov a s ní spojených nákladů.

Konec citace Přeji hezký zbytek večera.JaVa