„…neexistuje žádná žaloba na přikázání něco projednat…“

Ano to byla asi neobratná formulace. Ale snad souhlasíte, že rozhodování se ve společenství provádí hlasováním o návrhu. Pokud navrhnu něco k rozhodnutí, pak mně se jeví, že „nerozhodnout o tom“ by mělo být soudně napadnutelné, protože opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že nepřikazuje li zákon o věci rozhodnout, že lze úkony vedoucí k závazkům provádět bez rozhodnutí.

Stejně tak by bylo možné dovodit, že neurčujeli zákon kdo může návrh k rozhodnutí podat, že jej nemůže podat nikdo. Tj. že je rozhodování neuskutečnitelné. Jistě ale souhlasíte, že takto absurdní situace nenastává a nelze si ji rozumem průměrného člověka ani představit, natož se jí domáhat (u soudu).

Z toho dovozuji, že o návrhu nerozhodnout PATŘÍ mezi „důležitou záležitost“ (ať už by obsahem bylo cokoli, příkladně: budete využít společné kočárkárny/su­šárny/… a zvrhlý výbor Vám je nebude chtít umožnut, Vy se obrátíte na nejvyšší orgán společenství a výbor ovcím doporučí nerozhodnout. Co uděláte?) o které by soud buď mohl přikázat rozhodnout NEBO cit. „…může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl…“ (§11/3).

Popravdě podmínka, že na soud se může obrátit pouze s „důležitou událostí“ přičemž co je a není „důležité“ je ponecháno k soudcovskému-uvážení, JE ZVRHLÉ.