I. Obecně

Komentované ustanovení v sobě obsahuje dvě skutkové podstaty, které se odlišují osobou škůdce. V prvním případě je škůdcem znalec, odborník či osoba, která se za odborníka vydává (arg. „jinak vystupuje jako odborník“), ve druhém případě může být škůdcem kdokoliv. Svůj předobraz nalézá ustanovení v § 1300 rakouské­ho ABGB.

Pravidlo se neužije v těch případech, existuje-li zvláštní právní úprava: např. § 24 AZ, § 6 odst. 8 DanPor, § 57 NotŘ apod. Je-li informace či rada poskytnuta např. „v souvislosti s výkonem advokacie“, anebo „v souvislosti s výkonem daňového poradenství“, pravidlo v § 2950 se tedy neaplikuje. Nutno připomenout, že povinnost k náhradě újmy je v případě těchto zvláštních předpisů konstruována sice za zavinění (byť judikatura to popírá – srov. NS 25 Cdo 2533/2007), ale k exkulpaci musí být prokázána velmi vysoká míra péče, což tato pravidla činí velmi přísnými. Pokud takový odborník (advokát, daňový poradce…) poskytne informaci či radu bez souvislosti s výkonem své profesní činnosti regulované zvláštním právním předpisem, posoudí se případné nároky poškozeného dle § 2950.

II. Informace (rada) poskytnutá odborníkem

Předpoklady vzniku povinnosti nahradit újmu

První věta stanoví, že činnost odborníka, který někomu radí nebo poskytuje informaci v rámci svého oboru, je posuzována podle přísnějších měřítek. Předpoklady vzniku povinnosti hradit újmu jsou následující:

a) škůdce je odborníkem (ve smyslu § 5 odst. 1),

b) podá neúplnou či nesprávnou informaci nebo škodlivou radu v rámci své odbornosti,

c) činí to za odměnu,

d) vznikne újma,

e) újma je v příčinné souvislosti s poskytnutou informací (radou).

Pokud osoba podle udělené rady nejednala nebo nevzala poskytnutou informaci v potaz, nelze dovodit povinnost k náhradě újmy (chybí kauzalita). Poskytla-li však osoba za radu úplatu, přichází v úvahu užití pravidel o vadném plnění, neboť poskytnutí škodlivé rady či neúplné, resp. nesprávné informace je vadným plněním (§ 1923).

Musíme též rozhodnout, zda se v případě odborníka bere ohled na zavinění, či povinnost nahradit újmu vzniká bez ohledu na zavinění. Dostáváme se zde k obdobnému posouzení jako v případě § 2936 17, 18. Vyjdeme-li z předpokladu, že zvláštní skutková podstata by měla usnadnit poškozenému jeho právní pozici, nabízí se závěr, že se v případě § 2950 jedná o skutkovou podstatu, v níž se nezohledňuje zavinění. V opačném případě by byl § 2950 neživotným, neboť by pro poškozeného bylo jednodušší domáhat se svého nároku podle § 2913. Poškozenému proto v tomto případě postačí, aby prokázal, že došlo k porušení povinnosti podávat úplné a správné informace nebo neškodlivé rady, což mělo za následek vznik újmy. Zavinění se nevyžaduje, zvláštní liberační důvod právní úprava nestanoví. s. 1677

Osoba škůdce

Zkoumání, kdo je odborníkem, se váže na § 5 odst. 1, který stanoví míru péče a znalostí vyžadovanou po odborníkovi; musí odpovídat průměrné péči a znalostem podle jeho povolání nebo stavu (přitom např. na odborného lékaře jsou kladeny vyšší nároky než na praktického lékaře, stejně jako na profesionálního hasiče než na dobrovolného hasiče). Mezi odborníky neřadíme pouze příslušníky určitých povolání, např. lékaře, architekty, makléře apod., ale také jiné profesionály (soudní znalce) či neprofesionály, např. studenta vyššího ročníku právnické fakulty, který pomůže sestavit smlouvu, nebo studenta lékařství, který na ulici pomůže zraněnému. Každý, kdo přebírá určitý odborný úkol, má uvážit, zda na něj stačí. Nezjistí-li si všechny potřebné informace, jde to k jeho tíži. Kdo s takovou osobou přichází do styku, jedná s důvěrou ve schopnosti odborníka, a proto ho právo chrání.

Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014