Milý pane, doplňte si vzdělání. Cituji: „Zcela Vám ušlo (a podruhé to opakuji), že splácení úvěru není u právnické osoby nákladem. To by bylo porušení účetních předpisů, zákona o účetnictví a jednalo by se o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění“.

Rozumíte například rozdílu mezi jednoduchým (daňovou evidencí) a podvojným účetnictvím? Asi, ne, jinak byste výše uvedený nesmysl nikdy nenapsal. Víte například, že až do 31.12.2004 účtovaly SVJ v jednoduchém účetnictví? A z čeho proboha usuzujete, že to, zda je splácení úvěru nákladem daňově, či není, je rozhodující pro to, zda to za platbu pro spoluvlastníky v daném roce označí soud v právním slova smyslu? Proč si proboha myslíte, že nemůže soud pro zjednodušení chápat platby vlastníka nikoliv ve výkladu vycházejícího z podvojného účetnictví, ale pro zjednodušení a lepší pochopení spoluvlastníky to právně pojmou soudy dle jednoduchého účetnictví? Protože je to tak pro ekonomicky se neorientující spoluvlastníky jednoduše snáz pochopitelné. Na čem stavíte, že na to soudy nemají pří výkladu zákona právo? Co má daňový pohled společného s právním výkladem a oprávněností předepsané platby?

Já rozumím Vaší doslovné jazykové konstrukci.

Ta jako celek ovšem má jednoduchý háček. Soudy už celé roky judikují, že splácení úvěru právnické osoby SVJ, který byl čerpán a vynaložen na správu domu a pozemku je v souladu s právem součástí správy a pokud je v souladu se ZoVB schválen, jsou platby sloužící k jeho splácení správně předepisováný k úhradě spoluvlastníkům. Tady bylo dokonce jednomyslně odsouhlaseno usnesení, které uložilo nějaké povinnosti do budoucna. Toto uložení proběhlo v souladu s právem, podle ZoVB.

Toto usnesení = právní titul.

Každoměsíční platba spoluvlastníka = každoměsíční povinnost vznikající ten daný každý měsíc.

Do těchto povinností vstoupil nový vlastník dle NOZu v souladu s § 1106.

Vy ovšem s tímto výkladem nesouhlasíte a místo toho konstruujete jiný. To je jistě Vaše právo a můžete o tom jistě přesvědčovat soud. Až se Vám to povede, přijďte s judikátem a uvidíme. Do té doby mají prostě pravdu soudy a Vy jednoduše pravdu nemáte.

Totéž se týká Vašeho výkladu o chybějícím přechodném usnesení. Zatím to vše vypadá, že soudy zcela předvídatelně respektují výkladovou literaturu a Vy jste nás zatím neinformoval o jediném kroku, který činíte, aby tomu bylo jinak, takže opět platí, dokud nic neučiníte, mají prostě pravdu soudy a Vy jednoduše opět pravdu nemáte.

Proti Vašemu argumentu, že práva a povinnosti spoluvlastníka vznikly vlastně už vznikem prohlášení vlastníka a daná usnesení tyto práva a povinnosti pouze upřesňují skutečně nemám žádný argument. Tato Vaše konstrukce je jednoduše natolik absurdní, že fakt nevím, jak Vás přesvědčit.

Jenom si Vás dovolím upozornit na nález Pl.ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 a zejména jeho odůvodnění.

Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionali­zující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti.

Tuto tezi potvrzují nejen teoretické analýzy, ale především dějiny 20. století, spjaté s existencí totalitních států. Mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace. Učinilo zejména z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci.

.Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.

.Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.