Souhlasím s Vámi s pozic právě takové paničky.Po rozpadu vztahu jsem se i se psem odstěhovala do bytu.Nemohu si brát pejska do práce a sedět doma si také nemohu dovolit.V době,kdy jsem v práci pes pláče.Ne však v jednom kuse.Jen občas.Pořídila jsem si program na jeho sledování během mé nepřítomnosti.Jsme z toho zoufalí oba.Já proto,že je smutný a nedám ho pryč za žádnou cenu a on proto,že je sám. I přirovnání ke členu rodiny chápu,je to takové dítě,co potřebuje péči a tuto změnu nese špatně asi jako dítě při rozvodu. Ten,kdo by psa otrávil,by zasloužil nakopat.Jak se cítíte Vy,když víte,že na hřištích,písko­vištích a jiných místech kde se Vaše dítě vyskytuje,jsou injekční stříkačky nakažené HIV?Že se najdou i blázni,co záměrně na prolézačky připevňují žiletky či jiné ostré kousky?Je to pro Vás příjemný pocit,že někdo ohrožuj jeho život ačkoliv pro Vás je nadevše?Není to příjemné,co… A tohle zažíváme i my…pejskaři.