Už nějakých 30 let máme zahradu kousek od města. Spoustu let tam byl klid, až do doby, než tam začaly vyrůstat nové rodinné domky. Začalo to tak před deseti roky, ale úplně nejhorší je to teď po covidu. U každýho baráku samozřejmě pes, a většina z nich je totálně nevychovaná… kdykoli tam přijedeme, tak nás hned zkraje „přivítá“ řev některýho z čoklů, a to pak trvá po celou dobu, co tam jsme. Třeba je tak dvě, tři minutky klid, a pak zase začne ryčet některej další… a tak to jde pořád dokola. Nejhorší je, že je to fakt slyšet na hony daleko a tak výrazně, jako by byl pes kousek od vás. Někdy je to fakt k nevydržení. Už jsem uvažovala o tom, že to tam (byť s těžkým srdcem) prodáme a najdeme si něco klidnějšího, jenže manžel nechce. Já se mu ani nedivím, vybudoval tam skoro všechno on a nechce už začínat od začátku někde jinde. Jenže já bych zase radši nějaké klidné místo a ne místo štěbetání ptáčků a bzučení hmyzu poslouchat čoklí řev. Kdyby šlo jenom o jednoho čokla, tak se s těmi majiteli zkusím domluvit, ale když jich je dvacet?… Dřív jsem měla psy docela ráda, neměla jsem problém i cizího podrbat za ušima, ale dneska už to nejde. Mám vůči nim díky jejich bezohledným majitelům takovou averzi, že jsem nejradši, když psa ani nevidím… zničili mi svým řevem úžasný psychický relax v podobě práce a pobytu na zahrádce… jednu z mála radostí, které jsem měla. Jezdím tam ale pořád, protože nechci, aby manžel jezdil sám, navíc tam k tomu mám přece jenom pořád nějaký vztah. Jenže už to tam bohužel není ono a naděje na zlepšení prakticky žádná…